Fabio Chiarini – Třetí kapitola – Švédsko

3. kapitola

Švédsko 

Stockholm

Zahlédnu Fredericka, jak drží dvě kávy ve stylu Starbucks.

„Vítej ve Švédsku, drahý!“ prohlásí s jeho obvyklým úsměvem o 32 zubech. Upřímně řečeno jsem nikdy neviděl Fredericka rozčíleného a myslím, že je to nejlépe naladěná osoba, kterou znám. Viděl jsem ho stále usměvavého, a když jsme se sešli v prosinci, bylo to pro mě velmi těžké období. A tak mě jeho nálada pozvedla a udělala mi lépe – jak ho mám rád! Nemůžu se už dočkat, jak budeme společně trávit čas. Během cesty v jeho “mafiánském voze”, jak ho nazývá, mi naznačil program, který si pro mě připravil, a já jsem natěšený.

Budeme ve Stockholmu přes víkend, ale v pondělí pojedeme do Norrlandu na sever Švédska. Jeden den se zdržíme v Umeå, dva dny u jeho rodičů v Jörnu a pak se při návratu zastavíme v Uppsale. A v pátek večer odjedeme do Helsinek. I Frederickovi se líbí cestování a se mnou je to kauf, i když jeho přátelé jezdí spíše do teplých krajin a i on jim dává přednost, ale když se následně musí vrátit k rodičům, obvykle se jeho přátelé drží zpátky a je nucený jet tam sám, takže nakonec se mi svěřuje, že jsem mu udělal velkou laskavost!

Vypráví mi o svém životě, který se naplno změnil od prosince, kdy jsme se naposledy viděli: teď už má svůj domov, vlastní celý byt a má nový pracovní úvazek. Předtím byl soudce a nyní postoupil do funkce “žalobce”. A hlavně má svoje mafiánské auto, BMW z r. 1998 – Vintage, tmavě zelené barvy a z nadšení o jeho koupi mi ukazuje veškeré jeho drobnosti jako speciální světla, klimatizaci odlišnou od řidiče a spolucestujícího, automatickou převodovku nebo Tam Tam v anglické jazykové verzi.

Podle mě je nejúžasnější věc odkládač na nápoje, kam můžu položit ještě vařící kafe.

Nato mluví o motoru a výkonu, ale je to jako by na mě mluvil arabsky, protože abych řekl pravdu, já se o auta vůbec nezajímám, a když se mě někdo zeptá, kolik koňů mělo vozidlo, zpravidla odpovídám: „Ale vždyť to bylo jen jedno vozidlo!“

Frederick mě upozorňuje, že to bude dlouhá cesta – 8 hodin do Umey a další 2 do kraje jeho rodičů, ale já se ukazuji jako pořád dobře naladěný a utěšuji ho, že toho využiju pro psaní. Přijíždíme do jeho nového bytu a říká mi, že včera nespal, protože přes den se věnoval svým věcem a v noci uklízel. Přesto je ze svého nového bytu přešťastný a natěšený mi ho ukazuje – koupelnu, kuchyň, komoru a šatní skříň, což se mi moc líbí. Až budu mít svůj vlastní domov, chtěl bych taky mít šatník! Ložnice, jídelna a obývák jsou jedinečnými místnostmi. A nakonec mi ukazuje zcela skleněný balkón. Byt stejně jako dům je zbrusu nový, takže Frederick není jediným novým nájemníkem, který se přistěhoval teprve nedávno. Výtah je ještě třeba seřídit a v chodbě a mezi kontejnery je plno krabic. Garáž ještě není přístupná, ale Frederick doufá, že ji bude mít ještě dříve, než se pojede do Helsinek, aby si tam mohl bezpečně uschovat auto. Budova voní čerstvým lakem, je s neposkvrněnými zdmi a černými futry, zatímco zvenku je barva domu jasně šedavá.

Dávám si sprchu, abych se vzpamatoval z cestovní únavy, a večeříme pořádné švédské hamburgery s omáčkou podobnou křenové, ale vím, že je v tom ještě nějaká jiná tajná směs. Hned jak dojíme, natáhnu se na pohovku a vrtím se, až se probudím s vůní kávy.

Snídáme vajíčka s toasty a marmeládou a pak doprovázím svého kamaráda do obchodu, abychom tam nakoupili nějaké věci do bytu.

Už mi včera naznačoval, že potřebuje koupit nějaké lampy. Jdeme do obchodu s názvem FITTJA BAZAR, kde prodávají nábytek a svítilny a jiné doplňky pro dům v tureckém a arabském stylu, což je víc Frederickův vkus než můj, přestože má velmi moderně zařízený byt. Třeba v obýváku má dva obrazy s egyptskými hlavami a pohovku ve slohu dvacátých let. Abych řekl pravdu, trochu neladí se sněhově bílým moderním stylem domu. Když mi nadšeně ukazuje jisté lampy nebo baldachýnové postele, dívám se na něj udiveně. Jeho oči se upnou na hroznou svítilnu, vysokou asi jako já, s rukojetí dělanou z křišťálových kuliček a s krytem z kamzičí kůže. Ještě ověří cenu: 300 eur! Kdybych to měl koupit já, radši bych si peníze nechal!

Zkontroluje výšku a roztrpčený mi říká: „Ó, ne, je příliš vysoká do mého auta!“

Já jen jásám. Jsem totiž docela zhnusen, protože to vůbec není záležitost retro stylu, ale tady přímo hovoříme o hrozném nevkusu!

Rozhodne se vzít tři stolní lampičky s tělem podobným řeckým vázám měděné barvy s vrškem, které svou šedou barvou ladí k záclonám. Minimální soulad! Když vycházíme z prodejny, prosí mě, abych nikomu neříkal, že jsme něco v tomhle obchodě koupili, ježto si jeho přátelé myslí, že je to jen odpad. Kdoví, proč tak souhlasím s jeho kamarády!

Ve tři odpoledne jsme byli pozváni na narozeniny jeho sestry, tak se občerstvíme v Maxovi, švédském fast foodu, kde jsou hamburgery rozhodně skandinávské. Frederick se mi svěřuje, že nenávidí americké fast foody jako Mc Donald´s nebo Burger King a že dává přednost raději kvalitě podobné Maxovi. Salsa je skutečně vynikající a zdá se být jako křenová a hamburgery jsou měkoučké na rozdíl od těch z Mc Donald´s, které jsou jako z papíru. Dříve než jsme šli za sestrou Marií, Frederick prochází Media Marketem, který má stejné logo jako náš Media World – myslím, že se jedná o stejný řetězec vzhledem ke skutečnosti, že je to nějakým způsobem přeložené, čímž rozumím to, že nejsme v Itálii zas až tak neosobní. Nebo snad mysleme na to, že by jméno zůstalo anglické – mohlo by to mít nějaký úmysl. Frederick tu nakupuje záložní jednotku o 64 GB, vlastně to má stejně tolik jako můj externí hard disk! Je to dárek pro sestru, dává si na něj svou oblíbenou muziku. Ti Švédové o tom ví víc než všichni čerti! Navíc jako dokonalý gentleman nakupuje taky kytici.

Během cesty se snažím naučit trochu švédsky, už pár slov znám, ale nejsem schopný porozumět nebo začít konverzaci. A tak se aspoň snažím zeptat Fredericka, jak se řekne švédsky “Vše nejlepší”, abych to mohl říct Marii, až k ní přijedeme. Ona ví, že jsem Ital a ona mluví i anglicky, ostatně jako valná část Švédů, ale říct to v angličtině by bylo nevhodné a mně se líbí být za každou cenu originální, navíc je velmi líbivé vědět, že nějaký cizinec se zajímá o jejich vlastní jazyk.

Takže jakmile přicházíme, s pěkným úsměvem jí řeknu: “Grattis prå din Federsetag!”, což doslova znamená – “Pozdravy k Tvým narozeninám”.

Maria slaví 36 let, je to mladší Frederickova sestra, ale čestně řečeno Frederick se zdá být mladší než ona. Vezme mě s sebou na prohlídku domu, a když přicházíme do dětského pokoje, připadá mi to jako v jedné z reklam na IKEA: dvě vrstevnice Marie, které si hrajou s desítkou dětí, všemi úplně blonďatými! Všude dřevěné hračky, lego a celý pokoj ve světlém dřevě. Zatímco si matky hrají s dětmi, přátelé jsou na zahradě a pečou maso na rožni, i když notně prší. Jdeme je zdvořilostně pozdravit a oba z přátel Marie mají už víc než čtyřicet let, jsou vysocí a s brýlemi a když se jeden z nich představuje, vezme ruku od masa s totálně zamlženými brýlemi.

Druhý chlapec Kay, vrstevník od Leife, je robustní týpek snědé kůže a dělá policistu. Lepší je se s ním přátelit!

Vracíme se dovnitř a jedna z jejich přítelkyň se mě ptá, jestli mluvím švédsky: Tak a teď vidíš, jak výborně umím švédsky pozdravit! Musím se ponaučit ze svých chyb!

Když jsem pracoval na recepci v jednom hotelu a byla tam jednou portugalská rodina, která mě slyšela mluvit portugalsky se skupinkou Brazilců, tak se mě zeptali, jestli mluvím portugalsky. Nestačil jsem ani říct “trošičku” a ihned na mě začali rychle portugalsky mluvit. Rozuměl jsem jim, že portugalština Portugalců je zcela nesrozumitelná na rozdíl od té z Brazílie. Bylo to jako by na mě mluvili Italové z Bari.

Já abych moc neotravoval a taky že jsem moc nerozuměl, tak jsem jednomu z nich přikývl říkaje: “Ta bon” a usmíval jsem se, když se oni usmívali, jako by čekali na další repliku. Připadal jsem si jako ve scéně z filmu Lamač srdcí – neřesti rodiny, ve které Sigourney Weaver aby se dostala do přízně jednoho milionáře, vydává se za Rusku. Milionář ji bere do jedné ruské restaurace, a když číšník přichází na to, že je to jen rodačka, začíná na ni mluvit a ona, aby nedala najevo, že nic nerozumí, začíná přitakávat a bez ustání říká: „Da.. da.. da!“ Malá vsuvka!

Tentokrát se ukazuji upřímně a připouštím, že znám pár slůvek švédsky, ale nejsem schopný podržet konverzaci. Proto mluvíme anglicky.

Dívka je blondýna, a přestože mi neumí přijít na jméno, říká, že je bioložkou v Obbole, rodném to městě Fredericka a Marie a že se s nimi zná už odmala.

Jiné děvče, mezitím co objímá jedno ze svých dětí, se mě ptá, jestli mám přátele, kteří mají děti. Odpovídám jí, že jsem se během chvíle stal strýčkem výborného dítěte, které má ani ne jeden měsíc, Viktorie. Ale jistě že nemám přátele, s nimiž bych bydlel!

Ještě upřesňuji, že mám 26 let a že mnoho z mých kamarádek jsou stejně staré, ale v tom mi ona nerozumí, přestože i ona má spoustu kamarádek vrstevnic, které již mají děti, co chodí už do školy. Upřesňuje, že má 30 let, ale má dvě děti a první z nich měla, když dosáhla mého věku.

Vysvětluji jí způsob života v Itálii. Jistěže ve Švédsku je to mnohem jednodušší mít děti, protože nepociťují ekonomickou krizi, a taky proto, že oni ukončují studia brzy a hned mají po dokončení práci, takže ve 25 až 26 letech mají velmi dobré pracovní místo, které jim umožňuje mateřství a jistotu v práci.

Přesto mě její reakce nechává chvíli přemýšlet a musím se hned zeptat nějaké kamarádky, jestli by se nechala oplodnit. Konečně přichází ke slovu hňup!

Je půl páté a právě se obědvá! Tady ve Švédsku je večeře na způsob bufetu: beru si všechno od každého, pečeni na rožni, opečenou kukuřici a zeleninu. Ochutnávám také různé salsy namíchané s máslem, olejem a sýrem typickým pro oblast původu Fredericka. Nadto zkusím měkký pikantní sýr, dělaný také na grilu, jménem Halumi.

Nakonec si beru dortu obloženou sněhovými pusinkami a jahodami a uvnitř ní jsou další pusinky a lesní směs.. ňam! Beru si šálek kávy a po jeho boku je ještě půlka dorty. Maria se mě ptá, jestli si to chci ještě zopakovat a abych ji nerozhněval.. přijímám! Zatím si užívám každého sousta a slibuji, že od zítřka se pokusím být připravený na všechno.. ale říkám pořád, že začínám s dietou se snídaní, abych ji skončil při večeři.

O půl sedmé se všichni zdravíme, načež na 21 hodin pozval Frederick nějaké přátele na nějaký ten drink ještě dříve než vyrazíme tancovat na takovou pre-párty!

Než se vrátíme domů, jdeme do supermarketu, abychom koupili nějakou svačinku na tu pre-párty a hledáme nějaký podnik, kde by se nenalévalo a který není příliš okázalý. Mise nemožná! Já jsem mu nabídl minerálku a on jak bezelstně krouží mezi regály, vážně zvažuje moji radu. V určitém bodě začínám mít silné křeče v žaludku. Frederick na mě mluví, ale já ho pro tu bolest neslyším. Na začátku si toho nevšimne a je soustředěný jen na vyhledání nízkokalorické restaurace vzhledem k tomu, že jeho kamarád před nedávnem začal s dietou kvůli dovolené v Barceloně a nechce zase spadnout do začátků. Zničehonic vidím všechno černě a ptám se svého přítele, jak se řekne: „Kde je záchod?“ „Var är Toeletten.. Proč?“ nestačí dokončit větu a já už mizím. Cítím vzdáleně jeho sladký úsměv. Ale že se usmívá, když já ho nevidím! Ptám se pokladní, kde je záchod se stejným zaujetím zloděje, který se pídí po penězích. Ze začátku byla trochu vyděšená.. „Dolů po schodech!“ Když porozumí situaci, začne se smát taky ona, jedna! Scházím po eskalátoru, ale vidím jen zavřené obchody a z druhé strany východ.. Panika!! Že bych vykonal svou potřebu na parkovišti? Můj bože, jsou tam děti, což je choulostivá záležitost. Znovu vystoupím a ptám se prvního kolemjdoucího a on zvedne prst a poukazuje na značení WC. Konečně se tam dostávám a připravuji se na “mumifikaci” záchodového prkýnka hygienickým obkladem, až uvidím, že je bez poskvrny, přečisté, možná ještě čistotnější než záchod někde doma. Zlatí Švédové!

Když vycházím, Frederick mě čeká s dokladem za nákup a nedaří se mu dívat se na mě bez posměchu, hihňá se a ptá se mě, jestli je mi dobře, vypravuje mě k autu a já mu odpovídám: „Ano, ano, ale jdi trochu pomaleji!“ Nevyhnutelný smích a teď už se stalo všechno, co ze mě ve výsledku dělá terč legrace.

Nová fráze: “Jag har fött twø tvyllingan” – zasažen se ho ptám, co to znamená: “Mám dvě dvojčata!”. Sympatie Švédů je jako písek uprostřed trenek.

Když přicházím do auta, zkroutím se, abych si vzal tašku.. a všímám si, že taška tam není! Frederick volá Marii, aby se jí zeptal, jestli jsem ji tam náhodou nenechal. „Je to černá Lacoste?“ ptá se ho Marie a kontroluje vstup, kde jsme nechávali taky bundy a boty. Fabio, jsi skvělý! Na výjezdu trávíme asi půl hodiny s nastavením GPSky a rozhodneme se, že nebude třeba ji zapínat vzhledem k tomu, že jsme tudy už jednou jeli před nějakou hodinou.

Poslední slavná slova, možná jsme jeli zrovna tou nejdelší cestou. Po jedné hodině rozsvěcujeme světla a píšeme adresu na navigaci. Navigace neodpovídá, neříká ani, jestli máme jet doprava nebo doleva – když už nějakou tou ulicí jedeme, jedeme dobře! Po jedné hodině konečně přijíždíme do domu Marie, která se nás ptá, jak jsme pochodili. Tento večer po drinku jdeme do hospody blízko Slussenu v centru Stockholmu.

Bavte se!

Přijíždíme do domu právě načas. Mark finského původu se zdá být spíš však jako Švýcar pro svou přesnost. Představuje se s dárkem pro nový byt přesně v devět. Zvoní zvonek a otevírá dveře. Mark je obr o cirka dvou metrech, mohutný s blonďatou čupřinou. Když jsme se nechali všichni vyfotit, postavím se na špičky, abych dal najevo svou nízkost, i když jsem jinak vysoký metr sedmdesát osm. Aspoň tak to říká moje občanka! Po patnácti minutách se představuje taky Robyn, bohém v bačkorách, který bydlí ve stejném baráku jen z jiné strany bytu Fredericka. A pak Moretto se zářivým úsměvem a se šikmýma takřka čínskýma očima, charakterně mnohem více podobný mně. Ihned se spřátelíme a ptá se mě na cestu, a co v životě dělám.

Bere si sklenku červeného vína a dívá se u vytržení na byt a jako Alenka v říši divů zvolá: „Wow! Jsi tady dva dny a půl, což je skoro, jako že já jsem ve svém bytě dva měsíce!“

Frederick se usmívá, ale není překvapený, a naznačil mi, že Robyn je tak trochu v oblacích. Mark přitom bydlí ve stejné ulici, takže taky velmi blízko. Ti dva kluci pracují spolu v jedné restauraci – Mark je manažer, zatímco Robyn je jednoduše číšníkem.

Po různých pivech pro Fredericka a poté, co dopil láhev červeného vína se mnou a Robynem, se připravujeme na večer. Rozhodnu se vzít si tričko, které jsem si koupil na Ibize, no prostě úžasné! Frederick chce raději zavolat taxíka spíš, než že bychom jeli autem, a tak se aspoň bude moct pít, co se bude chtít, a bez rizika, že by nás někdo zastavoval. Frederick se posadí na místo spolucestujícího vepředu, ale já se usazuju vzadu, a začínáme spolu hovořit. Přijíždíme do hospody, která se nachází pod stanicí metra Slussen hned vedle přístavu.

Vzhledem k tomu, že Švédsko vyhrálo Eurovision s Euphorií, večer byl zcela věnován všem písním z této soutěže, a vidím lidi, co zpívají s rozervanými hrdly všechny písničky. Mimo jiné je Eurovision ve Švédsku velmi populární. Já jsem poprvé slyšel mluvit o Eurovison minulý rok a díval jsem se na to společně se svými přáteli ve Francii. Tento rok jsem se na soutěž díval společně s řeckými přáteli, ale třeba v Itálii to není moc sledované. Mnozí z mých kamarádů ani neví, o co se jedná. Když Dj hraje Euphorii, dav je v deliriu, všichni to zbožňují a upřímně se to líbí také i mně, ale cítím se trochu nesvůj, protože jsem to slyšel jen jednou a neznám slova. Takže když mě vidí, že nevyvádím jako ostatní, mají za to, že jsem cizinec. Frederick zatím zbožňuje kyperskou píseň “La la Love” a i ta je velmi roztomilá, čerstvá, letní a taneční. Já mám rád spíš “Stay” – norskou písničku a líbí se mi taky ta srbská, ale spíš než k tanci vybízí ke snění a má podobné intro jako “Paradise” od Coldplay. Píseň od Niny Zilly je italská a velmi milá, ale je příliš ochablá k tanci a taky málo lidí na ni tancuje.. Setkáváme se s Georgiofem, Frederickovým kámošem, kterého jsem poznal na Kanárských ostrovech a kde jsme strávili společnou dovolenou. Jsem opravdu šťastný vidět ho znovu a on taky! Silně mě objímá a ptá se mě, jak jdou záležitosti a jdeme společně tancovat. To zatím Frederick je trochu opilý a říká, že jde ven kouřit. Když se vrací, říká mi, že půjdeme a já kontroluji hodinky: 2:30. Přemlouvám ho, abychom ještě chvíli zůstali, že je ještě příliš brzy, ale on mi říká, abychom šli do jiného podniku a že mi to vysvětlí venku.

Bereme si taxík a jdeme do jiného lokálu jménem Naglo. Rozhodně je menší, se zralejšími lidmi a norskou hudbou z šedesátých let. Mezi jiným tento podnik zavírá ve tři v noci, a tak si dáváme jen jeden drink a už jsme zase venku. Ptám se ho poněkud rozčarovaný, proč jsme vyšli z toho předchozího, abychom šli do téhle díry, a on mi vysvětlil, že chodí často do těchto podniků a že ho tu všichni znají, avšak bohužel narazil na vyhazovače, který zde pravděpodobně pracoval jen chvíli a jakmile uviděl opilce, chtěl ho vyhodit. On mu řekl, že má uvnitř kámoše bez mobilu a že není ze Stockholmu a že neví, jak by ho mohl kontaktovat, ale vyhazovač ho přesto nechtěl nechat znovu pustit dovnitř. Naštěstí jiný kluk, rozhodně ještě opilejší a nebezpečnější, upoutal pozornost tohohle portýra, a tak z toho Frederick vyváznul a přišel mě hledat. Řekl jsem mu, že kdyby nevyšel ven kouřit, nikdy by se to nestalo!

Další důvod k tomu, proč nenávidět kouření!

03/06/2012

23.30 hod.

Probouzím se s vůní sladkých dezertů v kontrastu s příchutí kávy, skutečně báječné probuzení! Vstávám a mnu si oči a vidím v kuchyni Fredericka, jak připravuje snídani: zrovna udělané vafle, teplé a vonící s nafoukanou šlehačkou a jahodovou marmeládou a žlutým rybízem s názvem camemoro.

Frederick mi upřesňuje, že žlutý rybíz se jinak řekne Hjortron a že je také nazýván zlatem Norska, poněvadž je to ovoce, které roste v severních lesech Švédska a je velmi drahé: plechovka 100 gramů může vyšplhat až na cenu 30 eur! Rodiče mají to štěstí žít přímo tam a speciálně matka chodí na procházky, aby nasbírala Hjortron pro výrobu marmelády. Totiž to, co zrovna ochutnávám, je marmeláda udělaná v příbytku mámy. Co víc si člověk může přát?

Užívám si těchto fantastických vaflů, které jsou naprosto rozdílné od těch, co se vyrábějí v Itálii. Ty z Itálie jsou mnohem běžnější a pocházejí z Belgie. Ale tyhlety jsou typicky švédské a jsou rozhodně jemnější a podobné palačinkám s tím rozdílem, že jsou ještě křupavější!!

Připouštím tenhle zažívací hřích.. jedna, dvě, tři, čtyři.. ok.. lepší by bylo přestat počítat, protože jinak se cítím být vinen! V zásadě víc než za snídani bych to považoval za svačinku vzhledem k času. Těším se namlouváním sám sobě, že to bude jediné jídlo dne, a tak toho využívám: vafle, čerstvý chléb.. v kombinaci s jahodovou a rybízovou marmeládou.

V poledne trochu odpočíváme, Frederick se musí trochu dostat z kocoviny a já toho využívám, abych surfoval na internetu pro spojení se světem.

Frederick běžně projde svůj švédský seznam písní, pochopil, že jeho italský playlist se mi nebude příliš zamlouvat, i proto, že jsou tam písničky, které poslouchal můj děd coby mladík. Zůstávám překvapený z některých písniček, které jsem už slyšel, i z některých slavných skupin, o kterých jsem si myslel, že nepocházejí ze Švédska, přičemž nakonec zpívají anglicky. Obzvláště některé písničky velmi dobře znám, protože byly přeložené i do italštiny s monogramem Muccassassina, což je jedna římská diskotéka, kam chodím každý pátek se svými přáteli.

Píseň, kterou známe oba, je “Hero” od Charlotte Perrelli. Písnička je v angličtině, ale Frederick mi ji zpívá ve švédské verzi.. a já ji zpívám italsky jako z Muccassassina. Jsme jako Tina Turner a Eros Ramazzotti!

Venku leje jako z konve a je zima, trochu mě to rmoutí, ale aspoň znovu naberu ztracenou sílu z cest.

Během pozdního odpoledne bereme auto a jedeme na zámek v Drottingholmu, přesně řečeno královský palác, ale nyní je to oficiální rezidence královské rodiny a švédská památka, která byla vyhlášena za dědictví UNESCO. Přivítá nás vojsko řeckých soch, které stojí kolem královského divadla a při vstupu do královských zahrad. Brána odkazuje na Buckinghamský palác, ale zbytek královských zahrad je rozhodně podobný těm na zámku ve Versailles. Je to vážně škoda, že prší, přesto se snažím získat nějaký ten záblesk světla mezi stromovým úsekem. Vnikáme do zahrad nasměrováním do čínského altánku. V době stavby byl čínský směr v kurzu a tento altán je královským darem pro jeho královskou choť Ulriku k jejím 33-tým narozeninám. V zásadě se nezdá být zas až tak čínský s výjimkou střešního štítu, přestože zbytek budovy byl montovaný ze dřeva. Svého času byl altán místem pro trávení volného času královny, kde si dávala čaj se svými šlechtici a kde se odehrávala divadelní představení. Jistě, že Urlice nic nechybělo, je to tak?

Původně byl postavený ze dřeva a následně z příčin opotřebování materiálu byl zrekonstruován cihlami, což je důvod, proč budí dojem, že byl demontován – snad se za dávné epochy zdál být víc čínský.

Jinak je před altánem vítané náměstí s fialkami, oblíbenými to květinami královny. Frederick si ze mě utahuje, když mě nazývá Urlikou, jelikož ví, že fialová je moje oblíbená barva. Jakmile se vracíme zpátky k autu, procházíme přes fingovaný velký stan se jménem Koppartalten (stan je z mědi), který je inspirovaný táborovými stany antických Římanů a kde tu nocovaly vojenské hlídky. Upřímně jak se říká v Římě, čínský altán je vlastně “římský stan” a bije to do očí! Tyto dvě opravené budovy absolutně neladí s výjimečností zámku, neoklasickými sochami a barokní zahradou, kde jsou keříky přesně ostříhané do čtverce nebo do pravého úhlu. Frederick mě upozorňuje, že tu je ještě jiný měděný stan a větší, a to v zámku princezny, který momentálně hostí muzeum švédské armády.

Vracíme se do auta, Frederick obdržel SMS od Gerogofa, řeckého kluka, kterého jsme potkali včera večer v hospodě. Georgof je lékařem v nemocnici dvě hodiny od Stockholmu a zůstal na víkend ve městě, takže toho využil, aby nás přišel pozdravit a aby viděl nový byt, proto mu Frederick řekl, aby se s námi zdržel na večeři.

Na večeři Frederick připravil druh roastbeefu, ale z vepřového masa, kterému se říká “Kassler”, se salsou a smetanovým základem, mlékem z manga, chobotnicí na rajčatech, paprikou a feferonky, s rýží a salátem se sýrem feta na počest našemu řeckému příteli. Výborné! Slíbil mi, že mi dá recept, abych si to znovu mohl udělat doma, i když v Itálii se ne zrovna jednoduše hledá mléko s mangem. Ještě než odejde, Frederick se ho ptá, co bude dělat příští neděli, přičemž jsem mu přislíbil, že bych udělal italskou večeři, a ihned ho na příští týden zve. Menu je zatím přísně tajné!

Annunci
Questa voce è stata pubblicata in Cestování, Hobby, Knihy, Libri, Salute e Benessere, Viaggi e contrassegnata con , . Contrassegna il permalink.

Rispondi

Inserisci i tuoi dati qui sotto o clicca su un'icona per effettuare l'accesso:

Logo WordPress.com

Stai commentando usando il tuo account WordPress.com. Chiudi sessione /  Modifica )

Google+ photo

Stai commentando usando il tuo account Google+. Chiudi sessione /  Modifica )

Foto Twitter

Stai commentando usando il tuo account Twitter. Chiudi sessione /  Modifica )

Foto di Facebook

Stai commentando usando il tuo account Facebook. Chiudi sessione /  Modifica )

w

Connessione a %s...