Fabio Chiarini – Druhá kapitola – Norsko

Druhá kapitola

Norsko

Rygge.. bohužel není Oslo!

Cesta po boku s trpaslíkem Šmudlou a Dřímalem v jednom

.. neocenitelné!

Celková cena pobytu v Oslu:

385 norských korun = 50 eur

Mám sraz s Matsem ve 13 hodin. Mats je norský kluk, kterého jsem poznal prostřednictvím stránky CouchSurfing. Přes ubytování jsem si uvědomil, že se tvoří řada přátelství z toho důvodu, že všichni mají jednu věc společnou: cestovatelskou vášeň.

Naštěstí mi dal ve výběru místa plnou moc, takže ať už bych byl kdekoli, vyzvedl by mě skútrem, protože město dobře zná. Ihned po přistání na letišti v Rygge mám namířeno do informačního centra, kde si vyptám mapu města, abych mohl lépe prostudovat ta nejlepší místa, která během své cesty autobusem navštívím, a abych zjistil, kde je směnárna.

Bohužel na tomto letišti není ani směnárna, ani mapky s městem – ve většině případů totiž Ryanair nechává svá letadla přistávat na podružných letištích, která jsou daleko od centra. Rygge není součástí oblasti Osla, a tak neměli mapu. Pokud se však týká směny peněz, možná pokud bych si něco koupil, kavárna na letišti by mi mohla vzít eura a vrátit mi zbytek v norských korunách. Namířím to tedy k baru, koneckonců opravdu potřebuji kafe, aspoň dvojité espresso, přestože se s trochou mléka zdálo být jako špatně filtrovaná břečka.

Udělám smutné oči na pokladní a podaří se mi proměnit 40 eur, víc ne, ale na dva dny by to mohlo stačit.

Poslední hrdinná slůvka byla rázem pryč, když jsem zjistil, že 40 eur odpovídá 300 norským korunám a jen za bus do centra města utratím 150. A ještě k tomu mě kontrolor, pravděpodobně Pákistánec nebo Ind, nezdvořile jako za trest nechal sedět v první řadě, kde po mém boku seděl chlap, co zrovna spal. Ten se má, řekl jsem si a ptal se sám sebe, jak to dělá. Za mnou se zase usadily starší paní, které tlachaly o nakupování, které mají v úmyslu uskutečnit hned, jak přijedou do města, ale pak ne ani po pěti minutách ze sebe “Dřímal” vysoukal ŠŠŠŠŠ, aby zjednal ticho, a to tak pořádně, že po celý zbytek cesty nikdo ani nedýchal. Já zabloudím mezi stařeny se stejným výkřikem zoufalství a úpěnlivě tím žádám o pomoc. Stařenky se zvednou a dívají se na mě soucitnýma očima.

Konečně přijíždím na autobusové nádraží a nechávám ve schránce úschovny zavazadla za 40 korun. Zatraceně, už mi zůstává jen 50!

Jdu k vlakovému nádraží, které následuje po tom autobusovém, a když vycházím, vítá mě náměstí se sochou tygra. Využívám toho, abych udělal fotografie, především protože jsou tu děti, které si hrají. Po boku je informační středisko a já se nasycuju informacemi o muzeích a jiných událostech ve městě. Beru si lístek s číslem a čekám v pořadí.

Dívka mi vysvětluje, kde jsme, a ukazuje nejjednodušší cesty, jak se dostat k nejdůležitějším památkám a muzeím.

Některá zajímavá z nich jsou na druhém břehu města, mezi nimiž třeba vikingské a TIKI muzeum, ale je potřeba jet trajektem.

Nasměruji se na hlavní třídu, kde procházím vedle katedrály a ulicí plnou obchodů se suvenýry, s oblečením a typickými restauracemi. Na rozcestí se octnu v pětiúhlém paláci, kde dělají hlídku sochy lvů, a jdu podél zahrady, v jejímž středu je lysá hlava připomínající fotografie Roberta MABBELTROPEHO.

Na chvíli si sedám, abych si prohlédl nějaký časopis zdarma, který jsem si vzal během cesty, že by tam pro případ bylo něco zajímavého: místa pro reklamu, výstavy a události nejrůznějšího druhu, ale nic zajímavého. Jdu rovně a zpovzdálí vidím palác plný vodotrysků. Ptám se dívky, která rozdává letáky, jestli je ten palác Parlament, a ona přikyvuje. Je 13 hodin a já dostávám sms od Matse, který se mě ptá, kde jsem, a já mu odpovídám, že se uvidíme před Parlamentem.

Vydávám se jako poutník k paláci a všímám si, že stejným směrem jako já jde tlupa školáků. Když přicházím k “Mekce”, povšimnu si, že zával žactva, které mě následuje, nemá žádný respekt k tomu, co je na tomhle náměstí. Zdá se, že všechny norské školy jsou právě tady, jsem zvědavý na zdůvodnění, a to především proto, že čím dál víc se přibližuju, tím víc si všímám, že se bude dít něco hodně důležitého. Když se totiž přibližuji k paláci, zpozoruji kamery a fotografy. Nato slyším přibližující se houf s dvěma amazonkami na koni na začátku a s několika vojáky na konci. Nejdříve si myslím, že se přirozeně jedná o výměnu stráží, ale abych se ujistil, kroužím okolo a ptám se nějaké paní, co se děje, jenže bohužel nemluví anglicky a odpovídá mi norsky. Snažím se ji zastavit a vysvětlit, že norsky nemluvím, a tak ona se snaží gestikulovat a mluví stále pomaleji a ukazuje na Parlament. Obecně doufám, že jsem pochopil, i když mě některá slova matou. Z toho, co jsem pochopil, se asi dnes oslavují královy narozeniny nebo výročí královských manželů. Myšlenky mi plete slovo UNION – pravděpodobně se jedná o výročí svatby nebo korunovace. Věc, která mě nutí přemýšlet, je, že pokud se jedná o monarchu, proč jsou v Parlamentu a ne v Královském paláci?

Odpověď se dostaví hned, když se mi Mats pokouší volat a říká, že je před Parlamentem, ale že mě nevidí. Snažím se ukázat, říkám mu, že jsem na schodech sochy s jezdcem, ale nerozumí mi.. a to jsem pochopil, že nejsem v Parlamentu, ale v Královském paláci!

Naštěstí je Parlament jen pět minut od Královského paláce, přesně tam, kde jsou sochy lvů a kde jsem byl dříve. Mezitím si užívám výměny stráží. Konečně se setkávám s Matsem, který se dívá okolo, a ptám se ho, jestli něco o tom poprasku ví. Říká mi, že je to skutečně výročí jak krále, tak i královny. Ještě musím porozumět tomu, jak to souvisí s “union”, možná že v norštině to má znamenat něco jako oba dva, nebo pak ani ta paní nevěděla dobře, co se to vlastně slaví!

Jsou dvě hodiny, ale dříve než jdeme na oběd, vidím, že kamery a fotografové jsou všichni tak trochu zanícení a připravení dělat záběry, tak se dožaduji svého přítele, jestli bychom mohli počkat dvě minuty, protože se bezpečně něco stane! Načež po několika minutách se otevírají největší skleněné dveře Královského paláce, které vedou na náměstí, a hle, tu se před námi objeví celá královská rodina a zdraví a děkuje za vřelé přání davu a mává pyšně norskou vlajkou!

Připadá mi, jako bych byl v pohádce: král a královna, dav.. je to nadšení moct vidět norské vládce a přidávám si to do seznamu zážitků z téhle cesty!

Oběd! Jdeme do United Baker, norského řetězce, kde podávají kávu, chléb, sendviče a zákusky.. pekařství/kavárna!

Mats se mi svěřuje, že každý den tu v běhu chodí na kafe nebo na sendvič v hodině oběda nebo aspoň, aby si koupil čerstvý chleba. Každá omluva se přijímá!

Dojídáme poslední sendviče a zjišťujeme, že čas oběda už před nějakou dobou uplynul. Obvykle obědvají v jedenáct, nejpozději v poledne! Uvědomuje mě o tom, že jídlo s jemným sýrem Brie a šunkou zapíjejí jablečným džusem a kávou.

Sedneme si ven, je trochu větrno, ale svítí slunce a veranda nás trochu osvěží. Mats pracuje v reklamním sektoru a marketingu a jeden rok pracoval ve španělském Madridu. Na začátku to prý bylo skvělé, protože byl placený norskou firmou a dostával norský plat, ale pak byla společnost přenechána jiné společnosti, a tak už dostával španělský plat 800 eur. Jen pronájem ho stál 700 eur, proto se vrátil do Norska. Mezitímco vypráví svoje zkušenosti, souhlasně přikyvuju a vysvětluju mu, že i v Itálii jsme na tom špatně, ne-li hůř! Vyprávím, jak se některé z mých kamarádek zaučují za 300 eur měsíčně a pracují na různých důležitých úřadech jako na Římském magistrátě, Ministerstvu zahraničních věcí, Ministerstvu práce, a dělají jako otrokyně, a když zakončí zkušební dobu, nabídnou jim to nejposlednější a nejhůře placené místo.

Hned jak jsem dojedl, mě Mats vzal na antickou zříceninu, kde byl ve středověkém období královský hrad, úspěšně opuštěný se sjednocením s Dánskem, a tak považovali Kodaňský hrad jako královský palác i pro Norsko.

No vlastně ten norský palác je jednoduchý a moderní, a proto jsem si ho spletl s Parlamentem i vzhledem ke skutečnosti, že ta holka mi dala mylnou informaci.. ale proč se vlastně dožaduji dívky, navíc blondýny? J

Vracíme se na hlavní třídu, kde Mats zaparkoval svoji Vespu. Tu najednou začne lít jako z konve, a tak chvíli čekáme, než přestane pršet. Sejdeme se zase zítra stejně jako dnes o hodině oběda. Když se vzdálí, vydám se znovu cestou, kterou jsme šli, protože jsem zahlédl kopírovací centra a umělecké galerie. V kopírce se informuju o předběžné ceně fotek ve forexu, ale mladík, zřejmě nový, mi dává e-mail na ředitele, abych mu napsal a zjistil přesnou cenovou nabídku.

Pak jsem šel do fotogalerie, ale když jsem vstoupil, zjistil jsem, že fotograf vystavoval fotky celebrit, kde jsem mezi slavnými tvářemi zahlédl Maryl Streep, Naomi Campbell, a tak jsem zase udělal krok zpátky. Jdu do další galerie a na rohu si všímám velmi sympatické hospody, která je plná fotek, a tak se ptám děvčete, které zde pracuje, jestli náhodou nedělají výstavy fotografií. Ta mě doprovází ven k majiteli podniku. Představuje mi šéfa, týpka s havajskou košilí ve společnosti s jeho kamarádem a v ruce s korbelem piva. Vysvětluji mu projekt fotovýstavy a on se zdá být velmi zaujatý a ochotný, ptá se mě, kdy ji chci udělat a na jak dlouho, takže mu nechávám mejl, abychom se mohli domluvit.

Následuji další galerii a hopsám jako školák!

Vstoupím a vidím díla, která by zde pro mé fotky mohla být přijatelnější. Proto i zde vysvětluji nějaké dívce můj projekt a i ona se zdá být zaujatá, přestože mají rezervace až do roku 2014 a fotky nebudou odkoupeny dříve než v roce 2013. Říkám jí, že není problém, protože já jsem také velmi zaneprázdněný v roce 2013 (lež jako když mrská), a tak se na mě dívá ještě s větším zájmem a předává mi svou vizitku, načež já jí dávám tu svou. Ještě než odejdu, dívám se na vystavené dílo: jsou to černobílé fotky, futuristické sochy podobné těm od Moka Vildy a skici. Cítím se naplněn.

Mám sraz s Erikem v 17:00 hodin na náměstí u Hlavního nádraží před sochou tygra. I toho jsem poznal přes CouchSurfing a nabídne mi svou pohostinnost pro tuto noc. Udělá znamení rukou, abychom se poznali. Erik je typický Skandinávec, velmi světlá pleť, takřka nepostižitelný krátký vous, je blonďák – no skoro až albín, vysoký a hubený s bříškem a určitě se oddává pivu. Uvnitř nádraží je indické lahůdkářství “take away”, a tak si objednáme denní menu – kuře se salsou z kurkumy, rýži pilaf a salát. Vyzvednu si baťoh a procházíme přes staveniště a malý hřbitov. Začínám pociťovat únavu, snažím se však udržet rozhovor, abych se odvděčil za nocleh, i když se nedokážu dočkat chvíle, kdy si lehnu do postele. Jakmile dorazíme, přivítá nás kočka, Erik se mě ptá, jestli náhodou nejsem alergický a nemám z koček strach, já zavrtím hlavou, abych řekl ne, a to stvoření pohladím. Na pohovce jíme a díváme se na Simpsony v původním jazyce a s norskými titulky. Hned jak dojím, přivírám oči. Jakmile Erik uslyší dech, který se stále prohlubuje, ptá se mě, jestli chci spát, a já se dívám na hodiny: 9 večer, slunce skoro zapadá, i když je ještě světlo; já jsem vysílený, a tak popřeju dobrou noc a ujistím se, v kolik je budíček.

Vzbudím se v osm ráno, Erik musí být v práci v devět. Když piju kávu, ptám se, jakou práci dělá. Včera mi něco naznačoval během cesty, ale únava mě úplně odrovnala. Dělá vychovatele v mateřské školce, a tak se ho ptám, jestli byl včera u královského paláce s dětmi. S lítostí v srdci mi říká, že ne, ale šli s dětmi do botanické zahrady poznávat rostliny a květiny. Jaké pěkné úmysly! Já jsem byl ve školce pořád zavřený, maximálně jsme šli tak do zahrady ven před budovu.

Ptám se ho, jestli si tu můžu nechat věci, že bych si je vyzvednul odpoledne. Přikyvuje, aniž by v tom viděl problém. Zatímco se rozdělují naše cesty, říká mi, že končí v práci ve čtyři a že bychom se tedy mohli vidět o půl páté na stejném místě jako včera odpoledne. Venku je docela zima, proto čekám, až se trochu oteplí, uvnitř nádraží, kde právě píšu!

Tohle ráno hned jak jsem skončil s psaním, jsem se rozhodl navštívit taky nějaké muzeum. Jak je pro mě obvyklé a jak říká pořád můj táta, jsem vždycky nejlepší a vyjdu si jenom s tričkem a lehkým svetrem, když je zřetelně 5 stupňů a místní lidé zde logicky chodí s kabáty!

Nejbližší a nejzajímavější muzeum je zde Nasjionalmuseet, Národní galerie; s nadějí jsem doufal, že budu mít stejné štěstí jako minulý rok ve Stockholmu v Nordiska Museum, kde když jsem řekl, že jsem novinář, nejenže mě dovnitř pustili zadarmo, ale darovali mi taky knížečku jinak za cenu 250 korun (25 eur)! V tomhle případě, když přihlédnu k váze zavazadla, mi bude stačit vstup zdarma. Když do galerie vstupuji, ptám se mladíka, jestli zde mají něco jako vstup grátis pro novináře. Laskavě se mě ptá, jestli mám průkazku, která dosvědčuje, že jsem novinář, tak mu ukazuji svou navštívenku, dívá se na ni roztržitě a důvěrně a dá mi modrý pásek: HOTOVO!

Než vstoupím, dávám tašku do šatny a trvá mi víc než půl hodiny, abych pochopil, jak to funguje. Retard! Problém byl, že bylo třeba vhodit tam buď 10 norských korun, nebo jedno euro, jenže můj mozek okamžitě vymazal z pohledu symbol eura a já jsem se snažil vhodit minci jedné norské koruny! A taky jsem se hned rozčílil a nadával, že to nefunguje! Konečně se mašina začala otáčet, a jak jsem tam vložil to euro, za okamžik se to zavřelo! Ale musím přiznat, že jsem nebyl jediný, protože dvě slečny, očividně Italky, taky byly v potížích, takže když jsem jim odhalil své tajemství, k tomu ještě italsky, dívaly se na mě, jako bych byl socha Panny Marie a proléval krvavé slzy!

Právě vstupuju a ukazuju modrý pásek, ale hlídač mi ho bere, odlepuje nálepku a připevňuje mi ji na svetřík – stejným způsobem jako matky čistí svým dětem zuby plné nutely.. vážně se cítím jako retard!

Muzeum není moc velké, má jen jedno poschodí, ale jak čtu rozrušeně výkladový leták, mohly by zde při mé návštěvě skutečně být zajímavé obrazy!

Otvírám průvodce, kde je taky mapa s logickým okruhem prohlídky.

Zůstal jsem ohromený z děl uvnitř muzea: první síně jsou věnované skandinávským umělcům, jako první objevuju romantického malíře Christiana Dahla, jak zobrazuje hornaté norské krajiny. Stejně užaslý zůstávám v následující místnosti z Lucase Cranacha, což jsou exkluzivní náboženské malůvky, pak vlastně z posledního obrazu ještě než opustím tenhle sál, a to ze Zlatého věku, kde jsou páry, co provozují sex, v domnělé zahradě Ráje. Věc, která mě uchvacuje nejvíc, je ta orgiastická avantgarda v místnosti, jaká je tato.

Další věc, co mě ohromí, je následující sál, který hostí italskou malbu a kde jsou vystaveny obrazy Orazia Odaleschiho a jeho dcery Artemisie Gentileschi! Obrazy sahají až do doby neoklasicismu a zůstávám udiven, že ženy v téhle době mohly malovat. Upřímně v žádném z muzeí, které jsem navštívil, jsem nikdy neviděl dílo ženských umělkyň, přinejmenším ne dříve než před dvacátým stoletím! Zajímavé je objevit, že navíc se jednalo o italskou umělkyni, přitom konzervativní a nábožnou!

Dílo, které si zasluhuje mou největší pozornost, je bezpečně Danae od Tiziana. Zklamán z De la Croix se čtyřmi mikroskopickými obrázky o velikosti 10×15, pokud jen pomyslím na velikost obrazu ve Francii, který provází lidi, co jdou do Louvru, se ptám, proč raději tyhle čtyři nedůležité miniobrázky neschovali!

Pokračuju s dalšími místními umělci a zůstávám uchvácen malíři, kteří následovali umělecký směr Dahla jako Balke nebo Thomas Fearnley, ale věc, která mě nechává bez dechu, je objevení skutečnosti, že v tomhle muzeu se nachází slavný SKRIK, Křik od Edvarda Muncha. Předtím jsem byl přesvědčený, že umělec je Holanďan a ne Nor, a tak jsem si myslel, že obraz bych našel v Amsterdamu, ale navíc, nebyl náhodou ukraden?

Je to nějaký ten rok, co byl skandál s ukradeným Křikem od Muncha, a já se teď nacházím přímo před ním!

Ptám se dozorce, jestli se jedná o originál a ptám se ho na tu krádež. Ten mi potvrzuje, že byl uloupen, ale že naštěstí byl znovu zachráněn. Přesto existují čtyři kopie obrazu: jednu mám před sebou, druhá byla prodaná anonymnímu miliardářovi, a zbylé dvě jsou uloženy v Munchově muzeu také v Oslu. Já se však nyní ptám přes všechen tenhle bordel, jakto že jsou potom čtyři kopie? Nakonec když jedna byla ukradená, zůstávají pořád jenom tři, ne? Munchovo muzeum muselo darovat jednu kopii Národní galerii..! Bez debat!

Přes “Křik” mě zasáhne ještě smyslnost obrazu Madony, která se podobá víc zpěvačce Madoně než Panně, a pak obraz Dagena Dupy Den poté, kde je nějaká žena jako v bezvědomém stavu, snad po nějaké opici (aspoň podle mé nevzdělané teorie), ale moc mi připomíná Smrt Panny od Caravaggia, můj oblíbený obraz.

Jsou tady jiná francouzská díla jako sochy baletek od Degase, socha myslitele od Rodina a nějaké to dílo od Cézanna, Moneta a Maneta. Zahlédnu mezi následujícím autoportrét od Van Gogha, svérázný styl od Modiglianiho i dvě dílka od Picassa. Zakončuje to poslední salón věnovaný skandinávským umělcům jako Dánovi Thorvaldsenovi, u kterého si vzpomenu na cestu do Kodaně, Frå Telemarktovi, kde jsou dvě venkovanky opřené o plot, a zdá se, jako by klevetily dívajíce se k horizontu, a nakonec Andersenovi s obrazem V měsíci červnu, kde dívka drží pampelišku a pozoruje ji. Mně se líbí ta bezstarostnost v přemýšlení a svoboda, s jakou pozoruje ten květ, a připadá mi jako by zrovna šeptala či vyjadřovala nějaké přání a ptá se, kam letí všechno to štěstí ze stvolu. Líbí se mi pomyšlení na to být jedním z těch semínek, které svobodně cestují s větrem.

Právě jsem vstoupil na palubu se SAS Scandinavia Airlines pro mou příští destinaci, což je pravidelný let a je to jen jedna hodina času. Stewardky na této lince jsou diskrétnější, hned jak jsem si vzal kávu,  zmizely za závěsem business class.

Dnes ráno, jak jsem vyšel z muzea, mě Mats vzal do jedné hospody, kde se jí norská jídla. Oba jsme si vybrali sendvič se salátem z garnátů a s moštem. Tam, kde jsme obědvali, byla takzvaná elitní zóna, jak mi vysvětluje Mats – něco jako Parioli v Římě. Jsou tu ještě dvě další podobná drahá místa – jedno je Frogner, ne moc daleko odsud, kde neexistujou garsonky nebo činžáky a jsou tam jen vily a letohrádky. Druhá drahá čtvrť je na straně, která je naproti moři a kde často majitelé mají také svou soukromou pláž. Jdeme ještě na kafe do United Barkery, což je pro Matse obvyklé, a vychutnáváme si kávu při procházení podél stromové aleje. Je to jako Sex ve městě!

Je taky jedna čtvrť, kam není dovolený vstup, a vysvětluje mi, že dnes je v Oslu Hillary Clinton a že jsou tak zavřené všechny ulice, které jsou blízko americké ambasády a kde má sídlo americké Ministerstvo zahraničních věcí. Přicházíme před jednu velkou bránu, za kterou je převeliký park a mé a Matsovy cesty se tu rozděluji. Říká mi, že mu udělalo velkou radost mě poznat a doufá, že mě v Oslu zase znovu uvidí! Já využívám lokace k návštěvě VIGELANDS PARKU. Hned na začátku, ještě než je možno zahlédnout opravdové sochy, které se rýsují zpovzdálí, mě vítá živá socha převlečená za Napoleona a zdvihá meč s nadějí, že mu hodím nějakou minci. Fantasta!

Po dlouhé ulici s alejemi dojdu k mostu se sochami tmavozelené barvy a na konci toho mostu je obrovská fontána ve středu s vojáky a po boku se sochami polonahých vojáků na koních. Chvíli tady zůstávám, abych si odpočinul a zrelaxoval se při zvuku tryskající fontány. Pak se procházím znovu, až přijdu k náměstí se schody na každém rohu a na každém schodku se sochou až k obelisku, jehož výšku šlo vidět už zdaleka, ale moc jsem tomu neporozuměl: orgie soch! Ihned mi na mysl přistane myšlenka s videem od Kylie Minogue “All the lovers”.

Mimoto mě sochy nutí zamýšlet, zdají se být jako volání po boji proti předsudkům. Jsou tu dva muži, kteří jsou o sebe čelem opření, ale ne jako při souboji, dvě dívky, které se líbají, děti, rodina o třech členech, staří muži, kteří se objímají, a staré ženy, které se dotýkají, ale taky početná rodina, pak jsou tu sochy malých hochů, děvčátek a matka, která se usmívá na svého vlastního syna. Vnoukají myšlenku, že láska nezná mezí, láska je totiž v každé jednotlivé soše na tomhle náměstí!

Vracím se k východu a znovu se procházím po mostě a příležitostně se dívám na sochy, které se i zde zdají být “tolerantní”. Je tu mužský pár, ženský pár, pár muže a ženy a jednotlivci. Ztrácím se v myšlenkách, když se dívám z mostu ve směru slunečních paprsků, a přemýšlím o tom, jak moc lidé dávají na předsudky, ale nekladou pozornost mnohem důležitějším věcem jako války, přírodní katastrofy a tak dále.

S Erikem mám sraz o půl páté. Jdu jinou ulicí, než jsem šel s Matsem; jdu podél oné bohaté zóny “Frogner” a přicházím k Národní knihovně. Vstupuji a ptám se, jestli náhodou nepořádají fotovýstavy, načež mi s potěšením knihovnice ukazuje dlouhý vstup, který je věnován začínajícím umělcům. Skvělé!

Využívám připojení k internetu. Malá rada pro cestovatele: pro toho, kdo chce být na internetu, jsou veřejné knihovny výborným prostředkem k surfování zdarma.

Pokračuju ulicí, kde jsou jen vily a letohrádky, a uslyším hluk Maserati. Hned nato vidím červenou odklopnou střechu.. no divže mě málem nepřejelo!

Zapamatujte si: nikdy nepřecházejte ulici, jako ji přecházím já v Římě! Mí přátelé jsou trýznění, když musím přecházet, a někdo už mě přitom tahal zpět a říkal, že umřu pod koly auta za to, jak přecházím!

Na konci třídy je Aker, čtvrť, kde je situován oselský přístav a kde jsou trajekty, které dopravujou až k fjordům. Přímo naproti přístavu je palác pro udělování Nobelovy ceny za mír a přímo pod ním je skupina osob, které zrovna manifestují. Zůstávám trochu zklamaný, protože budova je dost omšelá a šedá a vypadá jako postavená za období fašismu. Přijíždím na hlavní nádraží s půlhodinovým zpožděním, ale Erik se mi svěřuje, že i on přišel pozdě, a to teprve před deseti minutami. Erik mi sděluje, že dnes je stávka bezpečnosti provozu letišť a začíná ve 20:00. Národní lety byly od té hodiny zrušeny a mohly by nastat potíže. Já nejsem příliš na pozoru vzhledem k tomu, že mé letadlo by mělo odletět ve 20:05. V každém případě mi Erik doporučil dostat se na letiště s předstihem, abych se vyhnul možným komplikacím nebo abych nezmeškal let. Nebylo by to poprvé!

Přijíždíme tedy domů, beru si již připravená zavazadla a Erik mě sveze autem na nádraží, odkud jede expres vlak na hlavní letiště. Naštěstí jsem neměl žádný problém a check-in provádím automaticky načtením kódu letu a po vytisknutí pásky na připevnění k zavazadlu si to mířím k přepážce na odbavení a nechávám si nalodit tašku.

Přicházím v 19 hodin s klidem a čekám, až mě zavolají na palubu. Vedle mě si sedne nějaká zvláštní paní s děravým bílým tričkem (a taky trochu smradlavým), vleče polorozpadlý kufr a klec s kočkou uvnitř. Na první zdání vypadala jako bezdomovec, ale bezdomovce, který lítá letadlem, jsem teda ještě neviděl. Z druhé strany si sedly dvě starší paní naopak dobře oblečené a kdákaly mezi sebou. Trochu se mezi ně vsoukám a ptám se, jestli je během letu předpokládané pití nebo večeře, no jasně mi nerozumí a myslí si, že jim potvrdím jejich let, a tak přitakávám, abych jim vyhověl, a uberu se k stewardovi, který zrovna přišel, aniž by zatím vyvolali let, a odpovídá mi, že v nabídce bude pouze káva nebo čaj a že zbytek (i pití) se musí platit.

Volají nás na palubu a já chvíli čekám, než se zmenší řada, když už mám přidělené místo, ale potom zničehonic přichází jiný steward a sedá si na místo přímo přede mnou, a tak vstávám a s vymrštěním gymnasty mu svěřím palubenku, abych předešel frontě, ještě stále kilometrické. Dobrý!

Ještě než nastoupím, beru si International Herald Tribune a Daegen Nyheter, švédský to deník, abych zkontroloval zprávy a procvičil si taky trochu švédštiny, ještě než přiletím. Mezi různými zprávami objevuji, že Hillary Clinton byla včera v Kodani a že dnes by měla přijet do Osla, aby diskutovala o politických problémech v Sýrii.

Letadlo přistává, STOCKHOLM, PRÁVĚ PŘIJÍŽDÍM!

Podpis

Překlad:

Annunci
Questa voce è stata pubblicata in Cestování, Hobby, Knihy, Libri, Salute e Benessere, Viaggi e contrassegnata con , . Contrassegna il permalink.

Rispondi

Inserisci i tuoi dati qui sotto o clicca su un'icona per effettuare l'accesso:

Logo WordPress.com

Stai commentando usando il tuo account WordPress.com. Chiudi sessione /  Modifica )

Google+ photo

Stai commentando usando il tuo account Google+. Chiudi sessione /  Modifica )

Foto Twitter

Stai commentando usando il tuo account Twitter. Chiudi sessione /  Modifica )

Foto di Facebook

Stai commentando usando il tuo account Facebook. Chiudi sessione /  Modifica )

w

Connessione a %s...