Umění dramatického psaní :: Quadrom

Umění dramatického psaní :: Quadrom.

Annunci
Pubblicato in Divadlo, Hobby, Knihy, Libri, Organizzazioni, Salute e Benessere, Senza categoria | Lascia un commento

Fabio Chiarini – Třetí kapitola – Švédsko

3. kapitola

Švédsko 

Stockholm

Zahlédnu Fredericka, jak drží dvě kávy ve stylu Starbucks.

„Vítej ve Švédsku, drahý!“ prohlásí s jeho obvyklým úsměvem o 32 zubech. Upřímně řečeno jsem nikdy neviděl Fredericka rozčíleného a myslím, že je to nejlépe naladěná osoba, kterou znám. Viděl jsem ho stále usměvavého, a když jsme se sešli v prosinci, bylo to pro mě velmi těžké období. A tak mě jeho nálada pozvedla a udělala mi lépe – jak ho mám rád! Nemůžu se už dočkat, jak budeme společně trávit čas. Během cesty v jeho “mafiánském voze”, jak ho nazývá, mi naznačil program, který si pro mě připravil, a já jsem natěšený.

Budeme ve Stockholmu přes víkend, ale v pondělí pojedeme do Norrlandu na sever Švédska. Jeden den se zdržíme v Umeå, dva dny u jeho rodičů v Jörnu a pak se při návratu zastavíme v Uppsale. A v pátek večer odjedeme do Helsinek. I Frederickovi se líbí cestování a se mnou je to kauf, i když jeho přátelé jezdí spíše do teplých krajin a i on jim dává přednost, ale když se následně musí vrátit k rodičům, obvykle se jeho přátelé drží zpátky a je nucený jet tam sám, takže nakonec se mi svěřuje, že jsem mu udělal velkou laskavost!

Vypráví mi o svém životě, který se naplno změnil od prosince, kdy jsme se naposledy viděli: teď už má svůj domov, vlastní celý byt a má nový pracovní úvazek. Předtím byl soudce a nyní postoupil do funkce “žalobce”. A hlavně má svoje mafiánské auto, BMW z r. 1998 – Vintage, tmavě zelené barvy a z nadšení o jeho koupi mi ukazuje veškeré jeho drobnosti jako speciální světla, klimatizaci odlišnou od řidiče a spolucestujícího, automatickou převodovku nebo Tam Tam v anglické jazykové verzi.

Podle mě je nejúžasnější věc odkládač na nápoje, kam můžu položit ještě vařící kafe.

Nato mluví o motoru a výkonu, ale je to jako by na mě mluvil arabsky, protože abych řekl pravdu, já se o auta vůbec nezajímám, a když se mě někdo zeptá, kolik koňů mělo vozidlo, zpravidla odpovídám: „Ale vždyť to bylo jen jedno vozidlo!“

Frederick mě upozorňuje, že to bude dlouhá cesta – 8 hodin do Umey a další 2 do kraje jeho rodičů, ale já se ukazuji jako pořád dobře naladěný a utěšuji ho, že toho využiju pro psaní. Přijíždíme do jeho nového bytu a říká mi, že včera nespal, protože přes den se věnoval svým věcem a v noci uklízel. Přesto je ze svého nového bytu přešťastný a natěšený mi ho ukazuje – koupelnu, kuchyň, komoru a šatní skříň, což se mi moc líbí. Až budu mít svůj vlastní domov, chtěl bych taky mít šatník! Ložnice, jídelna a obývák jsou jedinečnými místnostmi. A nakonec mi ukazuje zcela skleněný balkón. Byt stejně jako dům je zbrusu nový, takže Frederick není jediným novým nájemníkem, který se přistěhoval teprve nedávno. Výtah je ještě třeba seřídit a v chodbě a mezi kontejnery je plno krabic. Garáž ještě není přístupná, ale Frederick doufá, že ji bude mít ještě dříve, než se pojede do Helsinek, aby si tam mohl bezpečně uschovat auto. Budova voní čerstvým lakem, je s neposkvrněnými zdmi a černými futry, zatímco zvenku je barva domu jasně šedavá.

Dávám si sprchu, abych se vzpamatoval z cestovní únavy, a večeříme pořádné švédské hamburgery s omáčkou podobnou křenové, ale vím, že je v tom ještě nějaká jiná tajná směs. Hned jak dojíme, natáhnu se na pohovku a vrtím se, až se probudím s vůní kávy.

Snídáme vajíčka s toasty a marmeládou a pak doprovázím svého kamaráda do obchodu, abychom tam nakoupili nějaké věci do bytu.

Už mi včera naznačoval, že potřebuje koupit nějaké lampy. Jdeme do obchodu s názvem FITTJA BAZAR, kde prodávají nábytek a svítilny a jiné doplňky pro dům v tureckém a arabském stylu, což je víc Frederickův vkus než můj, přestože má velmi moderně zařízený byt. Třeba v obýváku má dva obrazy s egyptskými hlavami a pohovku ve slohu dvacátých let. Abych řekl pravdu, trochu neladí se sněhově bílým moderním stylem domu. Když mi nadšeně ukazuje jisté lampy nebo baldachýnové postele, dívám se na něj udiveně. Jeho oči se upnou na hroznou svítilnu, vysokou asi jako já, s rukojetí dělanou z křišťálových kuliček a s krytem z kamzičí kůže. Ještě ověří cenu: 300 eur! Kdybych to měl koupit já, radši bych si peníze nechal!

Zkontroluje výšku a roztrpčený mi říká: „Ó, ne, je příliš vysoká do mého auta!“

Já jen jásám. Jsem totiž docela zhnusen, protože to vůbec není záležitost retro stylu, ale tady přímo hovoříme o hrozném nevkusu!

Rozhodne se vzít tři stolní lampičky s tělem podobným řeckým vázám měděné barvy s vrškem, které svou šedou barvou ladí k záclonám. Minimální soulad! Když vycházíme z prodejny, prosí mě, abych nikomu neříkal, že jsme něco v tomhle obchodě koupili, ježto si jeho přátelé myslí, že je to jen odpad. Kdoví, proč tak souhlasím s jeho kamarády!

Ve tři odpoledne jsme byli pozváni na narozeniny jeho sestry, tak se občerstvíme v Maxovi, švédském fast foodu, kde jsou hamburgery rozhodně skandinávské. Frederick se mi svěřuje, že nenávidí americké fast foody jako Mc Donald´s nebo Burger King a že dává přednost raději kvalitě podobné Maxovi. Salsa je skutečně vynikající a zdá se být jako křenová a hamburgery jsou měkoučké na rozdíl od těch z Mc Donald´s, které jsou jako z papíru. Dříve než jsme šli za sestrou Marií, Frederick prochází Media Marketem, který má stejné logo jako náš Media World – myslím, že se jedná o stejný řetězec vzhledem ke skutečnosti, že je to nějakým způsobem přeložené, čímž rozumím to, že nejsme v Itálii zas až tak neosobní. Nebo snad mysleme na to, že by jméno zůstalo anglické – mohlo by to mít nějaký úmysl. Frederick tu nakupuje záložní jednotku o 64 GB, vlastně to má stejně tolik jako můj externí hard disk! Je to dárek pro sestru, dává si na něj svou oblíbenou muziku. Ti Švédové o tom ví víc než všichni čerti! Navíc jako dokonalý gentleman nakupuje taky kytici.

Během cesty se snažím naučit trochu švédsky, už pár slov znám, ale nejsem schopný porozumět nebo začít konverzaci. A tak se aspoň snažím zeptat Fredericka, jak se řekne švédsky “Vše nejlepší”, abych to mohl říct Marii, až k ní přijedeme. Ona ví, že jsem Ital a ona mluví i anglicky, ostatně jako valná část Švédů, ale říct to v angličtině by bylo nevhodné a mně se líbí být za každou cenu originální, navíc je velmi líbivé vědět, že nějaký cizinec se zajímá o jejich vlastní jazyk.

Takže jakmile přicházíme, s pěkným úsměvem jí řeknu: “Grattis prå din Federsetag!”, což doslova znamená – “Pozdravy k Tvým narozeninám”.

Maria slaví 36 let, je to mladší Frederickova sestra, ale čestně řečeno Frederick se zdá být mladší než ona. Vezme mě s sebou na prohlídku domu, a když přicházíme do dětského pokoje, připadá mi to jako v jedné z reklam na IKEA: dvě vrstevnice Marie, které si hrajou s desítkou dětí, všemi úplně blonďatými! Všude dřevěné hračky, lego a celý pokoj ve světlém dřevě. Zatímco si matky hrají s dětmi, přátelé jsou na zahradě a pečou maso na rožni, i když notně prší. Jdeme je zdvořilostně pozdravit a oba z přátel Marie mají už víc než čtyřicet let, jsou vysocí a s brýlemi a když se jeden z nich představuje, vezme ruku od masa s totálně zamlženými brýlemi.

Druhý chlapec Kay, vrstevník od Leife, je robustní týpek snědé kůže a dělá policistu. Lepší je se s ním přátelit!

Vracíme se dovnitř a jedna z jejich přítelkyň se mě ptá, jestli mluvím švédsky: Tak a teď vidíš, jak výborně umím švédsky pozdravit! Musím se ponaučit ze svých chyb!

Když jsem pracoval na recepci v jednom hotelu a byla tam jednou portugalská rodina, která mě slyšela mluvit portugalsky se skupinkou Brazilců, tak se mě zeptali, jestli mluvím portugalsky. Nestačil jsem ani říct “trošičku” a ihned na mě začali rychle portugalsky mluvit. Rozuměl jsem jim, že portugalština Portugalců je zcela nesrozumitelná na rozdíl od té z Brazílie. Bylo to jako by na mě mluvili Italové z Bari.

Já abych moc neotravoval a taky že jsem moc nerozuměl, tak jsem jednomu z nich přikývl říkaje: “Ta bon” a usmíval jsem se, když se oni usmívali, jako by čekali na další repliku. Připadal jsem si jako ve scéně z filmu Lamač srdcí – neřesti rodiny, ve které Sigourney Weaver aby se dostala do přízně jednoho milionáře, vydává se za Rusku. Milionář ji bere do jedné ruské restaurace, a když číšník přichází na to, že je to jen rodačka, začíná na ni mluvit a ona, aby nedala najevo, že nic nerozumí, začíná přitakávat a bez ustání říká: „Da.. da.. da!“ Malá vsuvka!

Tentokrát se ukazuji upřímně a připouštím, že znám pár slůvek švédsky, ale nejsem schopný podržet konverzaci. Proto mluvíme anglicky.

Dívka je blondýna, a přestože mi neumí přijít na jméno, říká, že je bioložkou v Obbole, rodném to městě Fredericka a Marie a že se s nimi zná už odmala.

Jiné děvče, mezitím co objímá jedno ze svých dětí, se mě ptá, jestli mám přátele, kteří mají děti. Odpovídám jí, že jsem se během chvíle stal strýčkem výborného dítěte, které má ani ne jeden měsíc, Viktorie. Ale jistě že nemám přátele, s nimiž bych bydlel!

Ještě upřesňuji, že mám 26 let a že mnoho z mých kamarádek jsou stejně staré, ale v tom mi ona nerozumí, přestože i ona má spoustu kamarádek vrstevnic, které již mají děti, co chodí už do školy. Upřesňuje, že má 30 let, ale má dvě děti a první z nich měla, když dosáhla mého věku.

Vysvětluji jí způsob života v Itálii. Jistěže ve Švédsku je to mnohem jednodušší mít děti, protože nepociťují ekonomickou krizi, a taky proto, že oni ukončují studia brzy a hned mají po dokončení práci, takže ve 25 až 26 letech mají velmi dobré pracovní místo, které jim umožňuje mateřství a jistotu v práci.

Přesto mě její reakce nechává chvíli přemýšlet a musím se hned zeptat nějaké kamarádky, jestli by se nechala oplodnit. Konečně přichází ke slovu hňup!

Je půl páté a právě se obědvá! Tady ve Švédsku je večeře na způsob bufetu: beru si všechno od každého, pečeni na rožni, opečenou kukuřici a zeleninu. Ochutnávám také různé salsy namíchané s máslem, olejem a sýrem typickým pro oblast původu Fredericka. Nadto zkusím měkký pikantní sýr, dělaný také na grilu, jménem Halumi.

Nakonec si beru dortu obloženou sněhovými pusinkami a jahodami a uvnitř ní jsou další pusinky a lesní směs.. ňam! Beru si šálek kávy a po jeho boku je ještě půlka dorty. Maria se mě ptá, jestli si to chci ještě zopakovat a abych ji nerozhněval.. přijímám! Zatím si užívám každého sousta a slibuji, že od zítřka se pokusím být připravený na všechno.. ale říkám pořád, že začínám s dietou se snídaní, abych ji skončil při večeři.

O půl sedmé se všichni zdravíme, načež na 21 hodin pozval Frederick nějaké přátele na nějaký ten drink ještě dříve než vyrazíme tancovat na takovou pre-párty!

Než se vrátíme domů, jdeme do supermarketu, abychom koupili nějakou svačinku na tu pre-párty a hledáme nějaký podnik, kde by se nenalévalo a který není příliš okázalý. Mise nemožná! Já jsem mu nabídl minerálku a on jak bezelstně krouží mezi regály, vážně zvažuje moji radu. V určitém bodě začínám mít silné křeče v žaludku. Frederick na mě mluví, ale já ho pro tu bolest neslyším. Na začátku si toho nevšimne a je soustředěný jen na vyhledání nízkokalorické restaurace vzhledem k tomu, že jeho kamarád před nedávnem začal s dietou kvůli dovolené v Barceloně a nechce zase spadnout do začátků. Zničehonic vidím všechno černě a ptám se svého přítele, jak se řekne: „Kde je záchod?“ „Var är Toeletten.. Proč?“ nestačí dokončit větu a já už mizím. Cítím vzdáleně jeho sladký úsměv. Ale že se usmívá, když já ho nevidím! Ptám se pokladní, kde je záchod se stejným zaujetím zloděje, který se pídí po penězích. Ze začátku byla trochu vyděšená.. „Dolů po schodech!“ Když porozumí situaci, začne se smát taky ona, jedna! Scházím po eskalátoru, ale vidím jen zavřené obchody a z druhé strany východ.. Panika!! Že bych vykonal svou potřebu na parkovišti? Můj bože, jsou tam děti, což je choulostivá záležitost. Znovu vystoupím a ptám se prvního kolemjdoucího a on zvedne prst a poukazuje na značení WC. Konečně se tam dostávám a připravuji se na “mumifikaci” záchodového prkýnka hygienickým obkladem, až uvidím, že je bez poskvrny, přečisté, možná ještě čistotnější než záchod někde doma. Zlatí Švédové!

Když vycházím, Frederick mě čeká s dokladem za nákup a nedaří se mu dívat se na mě bez posměchu, hihňá se a ptá se mě, jestli je mi dobře, vypravuje mě k autu a já mu odpovídám: „Ano, ano, ale jdi trochu pomaleji!“ Nevyhnutelný smích a teď už se stalo všechno, co ze mě ve výsledku dělá terč legrace.

Nová fráze: “Jag har fött twø tvyllingan” – zasažen se ho ptám, co to znamená: “Mám dvě dvojčata!”. Sympatie Švédů je jako písek uprostřed trenek.

Když přicházím do auta, zkroutím se, abych si vzal tašku.. a všímám si, že taška tam není! Frederick volá Marii, aby se jí zeptal, jestli jsem ji tam náhodou nenechal. „Je to černá Lacoste?“ ptá se ho Marie a kontroluje vstup, kde jsme nechávali taky bundy a boty. Fabio, jsi skvělý! Na výjezdu trávíme asi půl hodiny s nastavením GPSky a rozhodneme se, že nebude třeba ji zapínat vzhledem k tomu, že jsme tudy už jednou jeli před nějakou hodinou.

Poslední slavná slova, možná jsme jeli zrovna tou nejdelší cestou. Po jedné hodině rozsvěcujeme světla a píšeme adresu na navigaci. Navigace neodpovídá, neříká ani, jestli máme jet doprava nebo doleva – když už nějakou tou ulicí jedeme, jedeme dobře! Po jedné hodině konečně přijíždíme do domu Marie, která se nás ptá, jak jsme pochodili. Tento večer po drinku jdeme do hospody blízko Slussenu v centru Stockholmu.

Bavte se!

Přijíždíme do domu právě načas. Mark finského původu se zdá být spíš však jako Švýcar pro svou přesnost. Představuje se s dárkem pro nový byt přesně v devět. Zvoní zvonek a otevírá dveře. Mark je obr o cirka dvou metrech, mohutný s blonďatou čupřinou. Když jsme se nechali všichni vyfotit, postavím se na špičky, abych dal najevo svou nízkost, i když jsem jinak vysoký metr sedmdesát osm. Aspoň tak to říká moje občanka! Po patnácti minutách se představuje taky Robyn, bohém v bačkorách, který bydlí ve stejném baráku jen z jiné strany bytu Fredericka. A pak Moretto se zářivým úsměvem a se šikmýma takřka čínskýma očima, charakterně mnohem více podobný mně. Ihned se spřátelíme a ptá se mě na cestu, a co v životě dělám.

Bere si sklenku červeného vína a dívá se u vytržení na byt a jako Alenka v říši divů zvolá: „Wow! Jsi tady dva dny a půl, což je skoro, jako že já jsem ve svém bytě dva měsíce!“

Frederick se usmívá, ale není překvapený, a naznačil mi, že Robyn je tak trochu v oblacích. Mark přitom bydlí ve stejné ulici, takže taky velmi blízko. Ti dva kluci pracují spolu v jedné restauraci – Mark je manažer, zatímco Robyn je jednoduše číšníkem.

Po různých pivech pro Fredericka a poté, co dopil láhev červeného vína se mnou a Robynem, se připravujeme na večer. Rozhodnu se vzít si tričko, které jsem si koupil na Ibize, no prostě úžasné! Frederick chce raději zavolat taxíka spíš, než že bychom jeli autem, a tak se aspoň bude moct pít, co se bude chtít, a bez rizika, že by nás někdo zastavoval. Frederick se posadí na místo spolucestujícího vepředu, ale já se usazuju vzadu, a začínáme spolu hovořit. Přijíždíme do hospody, která se nachází pod stanicí metra Slussen hned vedle přístavu.

Vzhledem k tomu, že Švédsko vyhrálo Eurovision s Euphorií, večer byl zcela věnován všem písním z této soutěže, a vidím lidi, co zpívají s rozervanými hrdly všechny písničky. Mimo jiné je Eurovision ve Švédsku velmi populární. Já jsem poprvé slyšel mluvit o Eurovison minulý rok a díval jsem se na to společně se svými přáteli ve Francii. Tento rok jsem se na soutěž díval společně s řeckými přáteli, ale třeba v Itálii to není moc sledované. Mnozí z mých kamarádů ani neví, o co se jedná. Když Dj hraje Euphorii, dav je v deliriu, všichni to zbožňují a upřímně se to líbí také i mně, ale cítím se trochu nesvůj, protože jsem to slyšel jen jednou a neznám slova. Takže když mě vidí, že nevyvádím jako ostatní, mají za to, že jsem cizinec. Frederick zatím zbožňuje kyperskou píseň “La la Love” a i ta je velmi roztomilá, čerstvá, letní a taneční. Já mám rád spíš “Stay” – norskou písničku a líbí se mi taky ta srbská, ale spíš než k tanci vybízí ke snění a má podobné intro jako “Paradise” od Coldplay. Píseň od Niny Zilly je italská a velmi milá, ale je příliš ochablá k tanci a taky málo lidí na ni tancuje.. Setkáváme se s Georgiofem, Frederickovým kámošem, kterého jsem poznal na Kanárských ostrovech a kde jsme strávili společnou dovolenou. Jsem opravdu šťastný vidět ho znovu a on taky! Silně mě objímá a ptá se mě, jak jdou záležitosti a jdeme společně tancovat. To zatím Frederick je trochu opilý a říká, že jde ven kouřit. Když se vrací, říká mi, že půjdeme a já kontroluji hodinky: 2:30. Přemlouvám ho, abychom ještě chvíli zůstali, že je ještě příliš brzy, ale on mi říká, abychom šli do jiného podniku a že mi to vysvětlí venku.

Bereme si taxík a jdeme do jiného lokálu jménem Naglo. Rozhodně je menší, se zralejšími lidmi a norskou hudbou z šedesátých let. Mezi jiným tento podnik zavírá ve tři v noci, a tak si dáváme jen jeden drink a už jsme zase venku. Ptám se ho poněkud rozčarovaný, proč jsme vyšli z toho předchozího, abychom šli do téhle díry, a on mi vysvětlil, že chodí často do těchto podniků a že ho tu všichni znají, avšak bohužel narazil na vyhazovače, který zde pravděpodobně pracoval jen chvíli a jakmile uviděl opilce, chtěl ho vyhodit. On mu řekl, že má uvnitř kámoše bez mobilu a že není ze Stockholmu a že neví, jak by ho mohl kontaktovat, ale vyhazovač ho přesto nechtěl nechat znovu pustit dovnitř. Naštěstí jiný kluk, rozhodně ještě opilejší a nebezpečnější, upoutal pozornost tohohle portýra, a tak z toho Frederick vyváznul a přišel mě hledat. Řekl jsem mu, že kdyby nevyšel ven kouřit, nikdy by se to nestalo!

Další důvod k tomu, proč nenávidět kouření!

03/06/2012

23.30 hod.

Probouzím se s vůní sladkých dezertů v kontrastu s příchutí kávy, skutečně báječné probuzení! Vstávám a mnu si oči a vidím v kuchyni Fredericka, jak připravuje snídani: zrovna udělané vafle, teplé a vonící s nafoukanou šlehačkou a jahodovou marmeládou a žlutým rybízem s názvem camemoro.

Frederick mi upřesňuje, že žlutý rybíz se jinak řekne Hjortron a že je také nazýván zlatem Norska, poněvadž je to ovoce, které roste v severních lesech Švédska a je velmi drahé: plechovka 100 gramů může vyšplhat až na cenu 30 eur! Rodiče mají to štěstí žít přímo tam a speciálně matka chodí na procházky, aby nasbírala Hjortron pro výrobu marmelády. Totiž to, co zrovna ochutnávám, je marmeláda udělaná v příbytku mámy. Co víc si člověk může přát?

Užívám si těchto fantastických vaflů, které jsou naprosto rozdílné od těch, co se vyrábějí v Itálii. Ty z Itálie jsou mnohem běžnější a pocházejí z Belgie. Ale tyhlety jsou typicky švédské a jsou rozhodně jemnější a podobné palačinkám s tím rozdílem, že jsou ještě křupavější!!

Připouštím tenhle zažívací hřích.. jedna, dvě, tři, čtyři.. ok.. lepší by bylo přestat počítat, protože jinak se cítím být vinen! V zásadě víc než za snídani bych to považoval za svačinku vzhledem k času. Těším se namlouváním sám sobě, že to bude jediné jídlo dne, a tak toho využívám: vafle, čerstvý chléb.. v kombinaci s jahodovou a rybízovou marmeládou.

V poledne trochu odpočíváme, Frederick se musí trochu dostat z kocoviny a já toho využívám, abych surfoval na internetu pro spojení se světem.

Frederick běžně projde svůj švédský seznam písní, pochopil, že jeho italský playlist se mi nebude příliš zamlouvat, i proto, že jsou tam písničky, které poslouchal můj děd coby mladík. Zůstávám překvapený z některých písniček, které jsem už slyšel, i z některých slavných skupin, o kterých jsem si myslel, že nepocházejí ze Švédska, přičemž nakonec zpívají anglicky. Obzvláště některé písničky velmi dobře znám, protože byly přeložené i do italštiny s monogramem Muccassassina, což je jedna římská diskotéka, kam chodím každý pátek se svými přáteli.

Píseň, kterou známe oba, je “Hero” od Charlotte Perrelli. Písnička je v angličtině, ale Frederick mi ji zpívá ve švédské verzi.. a já ji zpívám italsky jako z Muccassassina. Jsme jako Tina Turner a Eros Ramazzotti!

Venku leje jako z konve a je zima, trochu mě to rmoutí, ale aspoň znovu naberu ztracenou sílu z cest.

Během pozdního odpoledne bereme auto a jedeme na zámek v Drottingholmu, přesně řečeno královský palác, ale nyní je to oficiální rezidence královské rodiny a švédská památka, která byla vyhlášena za dědictví UNESCO. Přivítá nás vojsko řeckých soch, které stojí kolem královského divadla a při vstupu do královských zahrad. Brána odkazuje na Buckinghamský palác, ale zbytek královských zahrad je rozhodně podobný těm na zámku ve Versailles. Je to vážně škoda, že prší, přesto se snažím získat nějaký ten záblesk světla mezi stromovým úsekem. Vnikáme do zahrad nasměrováním do čínského altánku. V době stavby byl čínský směr v kurzu a tento altán je královským darem pro jeho královskou choť Ulriku k jejím 33-tým narozeninám. V zásadě se nezdá být zas až tak čínský s výjimkou střešního štítu, přestože zbytek budovy byl montovaný ze dřeva. Svého času byl altán místem pro trávení volného času královny, kde si dávala čaj se svými šlechtici a kde se odehrávala divadelní představení. Jistě, že Urlice nic nechybělo, je to tak?

Původně byl postavený ze dřeva a následně z příčin opotřebování materiálu byl zrekonstruován cihlami, což je důvod, proč budí dojem, že byl demontován – snad se za dávné epochy zdál být víc čínský.

Jinak je před altánem vítané náměstí s fialkami, oblíbenými to květinami královny. Frederick si ze mě utahuje, když mě nazývá Urlikou, jelikož ví, že fialová je moje oblíbená barva. Jakmile se vracíme zpátky k autu, procházíme přes fingovaný velký stan se jménem Koppartalten (stan je z mědi), který je inspirovaný táborovými stany antických Římanů a kde tu nocovaly vojenské hlídky. Upřímně jak se říká v Římě, čínský altán je vlastně “římský stan” a bije to do očí! Tyto dvě opravené budovy absolutně neladí s výjimečností zámku, neoklasickými sochami a barokní zahradou, kde jsou keříky přesně ostříhané do čtverce nebo do pravého úhlu. Frederick mě upozorňuje, že tu je ještě jiný měděný stan a větší, a to v zámku princezny, který momentálně hostí muzeum švédské armády.

Vracíme se do auta, Frederick obdržel SMS od Gerogofa, řeckého kluka, kterého jsme potkali včera večer v hospodě. Georgof je lékařem v nemocnici dvě hodiny od Stockholmu a zůstal na víkend ve městě, takže toho využil, aby nás přišel pozdravit a aby viděl nový byt, proto mu Frederick řekl, aby se s námi zdržel na večeři.

Na večeři Frederick připravil druh roastbeefu, ale z vepřového masa, kterému se říká “Kassler”, se salsou a smetanovým základem, mlékem z manga, chobotnicí na rajčatech, paprikou a feferonky, s rýží a salátem se sýrem feta na počest našemu řeckému příteli. Výborné! Slíbil mi, že mi dá recept, abych si to znovu mohl udělat doma, i když v Itálii se ne zrovna jednoduše hledá mléko s mangem. Ještě než odejde, Frederick se ho ptá, co bude dělat příští neděli, přičemž jsem mu přislíbil, že bych udělal italskou večeři, a ihned ho na příští týden zve. Menu je zatím přísně tajné!

Pubblicato in Cestování, Hobby, Knihy, Libri, Salute e Benessere, Viaggi | Contrassegnato , | Lascia un commento

Fabio Chiarini – Druhá kapitola – Norsko

Druhá kapitola

Norsko

Rygge.. bohužel není Oslo!

Cesta po boku s trpaslíkem Šmudlou a Dřímalem v jednom

.. neocenitelné!

Celková cena pobytu v Oslu:

385 norských korun = 50 eur

Mám sraz s Matsem ve 13 hodin. Mats je norský kluk, kterého jsem poznal prostřednictvím stránky CouchSurfing. Přes ubytování jsem si uvědomil, že se tvoří řada přátelství z toho důvodu, že všichni mají jednu věc společnou: cestovatelskou vášeň.

Naštěstí mi dal ve výběru místa plnou moc, takže ať už bych byl kdekoli, vyzvedl by mě skútrem, protože město dobře zná. Ihned po přistání na letišti v Rygge mám namířeno do informačního centra, kde si vyptám mapu města, abych mohl lépe prostudovat ta nejlepší místa, která během své cesty autobusem navštívím, a abych zjistil, kde je směnárna.

Bohužel na tomto letišti není ani směnárna, ani mapky s městem – ve většině případů totiž Ryanair nechává svá letadla přistávat na podružných letištích, která jsou daleko od centra. Rygge není součástí oblasti Osla, a tak neměli mapu. Pokud se však týká směny peněz, možná pokud bych si něco koupil, kavárna na letišti by mi mohla vzít eura a vrátit mi zbytek v norských korunách. Namířím to tedy k baru, koneckonců opravdu potřebuji kafe, aspoň dvojité espresso, přestože se s trochou mléka zdálo být jako špatně filtrovaná břečka.

Udělám smutné oči na pokladní a podaří se mi proměnit 40 eur, víc ne, ale na dva dny by to mohlo stačit.

Poslední hrdinná slůvka byla rázem pryč, když jsem zjistil, že 40 eur odpovídá 300 norským korunám a jen za bus do centra města utratím 150. A ještě k tomu mě kontrolor, pravděpodobně Pákistánec nebo Ind, nezdvořile jako za trest nechal sedět v první řadě, kde po mém boku seděl chlap, co zrovna spal. Ten se má, řekl jsem si a ptal se sám sebe, jak to dělá. Za mnou se zase usadily starší paní, které tlachaly o nakupování, které mají v úmyslu uskutečnit hned, jak přijedou do města, ale pak ne ani po pěti minutách ze sebe “Dřímal” vysoukal ŠŠŠŠŠ, aby zjednal ticho, a to tak pořádně, že po celý zbytek cesty nikdo ani nedýchal. Já zabloudím mezi stařeny se stejným výkřikem zoufalství a úpěnlivě tím žádám o pomoc. Stařenky se zvednou a dívají se na mě soucitnýma očima.

Konečně přijíždím na autobusové nádraží a nechávám ve schránce úschovny zavazadla za 40 korun. Zatraceně, už mi zůstává jen 50!

Jdu k vlakovému nádraží, které následuje po tom autobusovém, a když vycházím, vítá mě náměstí se sochou tygra. Využívám toho, abych udělal fotografie, především protože jsou tu děti, které si hrají. Po boku je informační středisko a já se nasycuju informacemi o muzeích a jiných událostech ve městě. Beru si lístek s číslem a čekám v pořadí.

Dívka mi vysvětluje, kde jsme, a ukazuje nejjednodušší cesty, jak se dostat k nejdůležitějším památkám a muzeím.

Některá zajímavá z nich jsou na druhém břehu města, mezi nimiž třeba vikingské a TIKI muzeum, ale je potřeba jet trajektem.

Nasměruji se na hlavní třídu, kde procházím vedle katedrály a ulicí plnou obchodů se suvenýry, s oblečením a typickými restauracemi. Na rozcestí se octnu v pětiúhlém paláci, kde dělají hlídku sochy lvů, a jdu podél zahrady, v jejímž středu je lysá hlava připomínající fotografie Roberta MABBELTROPEHO.

Na chvíli si sedám, abych si prohlédl nějaký časopis zdarma, který jsem si vzal během cesty, že by tam pro případ bylo něco zajímavého: místa pro reklamu, výstavy a události nejrůznějšího druhu, ale nic zajímavého. Jdu rovně a zpovzdálí vidím palác plný vodotrysků. Ptám se dívky, která rozdává letáky, jestli je ten palác Parlament, a ona přikyvuje. Je 13 hodin a já dostávám sms od Matse, který se mě ptá, kde jsem, a já mu odpovídám, že se uvidíme před Parlamentem.

Vydávám se jako poutník k paláci a všímám si, že stejným směrem jako já jde tlupa školáků. Když přicházím k “Mekce”, povšimnu si, že zával žactva, které mě následuje, nemá žádný respekt k tomu, co je na tomhle náměstí. Zdá se, že všechny norské školy jsou právě tady, jsem zvědavý na zdůvodnění, a to především proto, že čím dál víc se přibližuju, tím víc si všímám, že se bude dít něco hodně důležitého. Když se totiž přibližuji k paláci, zpozoruji kamery a fotografy. Nato slyším přibližující se houf s dvěma amazonkami na koni na začátku a s několika vojáky na konci. Nejdříve si myslím, že se přirozeně jedná o výměnu stráží, ale abych se ujistil, kroužím okolo a ptám se nějaké paní, co se děje, jenže bohužel nemluví anglicky a odpovídá mi norsky. Snažím se ji zastavit a vysvětlit, že norsky nemluvím, a tak ona se snaží gestikulovat a mluví stále pomaleji a ukazuje na Parlament. Obecně doufám, že jsem pochopil, i když mě některá slova matou. Z toho, co jsem pochopil, se asi dnes oslavují královy narozeniny nebo výročí královských manželů. Myšlenky mi plete slovo UNION – pravděpodobně se jedná o výročí svatby nebo korunovace. Věc, která mě nutí přemýšlet, je, že pokud se jedná o monarchu, proč jsou v Parlamentu a ne v Královském paláci?

Odpověď se dostaví hned, když se mi Mats pokouší volat a říká, že je před Parlamentem, ale že mě nevidí. Snažím se ukázat, říkám mu, že jsem na schodech sochy s jezdcem, ale nerozumí mi.. a to jsem pochopil, že nejsem v Parlamentu, ale v Královském paláci!

Naštěstí je Parlament jen pět minut od Královského paláce, přesně tam, kde jsou sochy lvů a kde jsem byl dříve. Mezitím si užívám výměny stráží. Konečně se setkávám s Matsem, který se dívá okolo, a ptám se ho, jestli něco o tom poprasku ví. Říká mi, že je to skutečně výročí jak krále, tak i královny. Ještě musím porozumět tomu, jak to souvisí s “union”, možná že v norštině to má znamenat něco jako oba dva, nebo pak ani ta paní nevěděla dobře, co se to vlastně slaví!

Jsou dvě hodiny, ale dříve než jdeme na oběd, vidím, že kamery a fotografové jsou všichni tak trochu zanícení a připravení dělat záběry, tak se dožaduji svého přítele, jestli bychom mohli počkat dvě minuty, protože se bezpečně něco stane! Načež po několika minutách se otevírají největší skleněné dveře Královského paláce, které vedou na náměstí, a hle, tu se před námi objeví celá královská rodina a zdraví a děkuje za vřelé přání davu a mává pyšně norskou vlajkou!

Připadá mi, jako bych byl v pohádce: král a královna, dav.. je to nadšení moct vidět norské vládce a přidávám si to do seznamu zážitků z téhle cesty!

Oběd! Jdeme do United Baker, norského řetězce, kde podávají kávu, chléb, sendviče a zákusky.. pekařství/kavárna!

Mats se mi svěřuje, že každý den tu v běhu chodí na kafe nebo na sendvič v hodině oběda nebo aspoň, aby si koupil čerstvý chleba. Každá omluva se přijímá!

Dojídáme poslední sendviče a zjišťujeme, že čas oběda už před nějakou dobou uplynul. Obvykle obědvají v jedenáct, nejpozději v poledne! Uvědomuje mě o tom, že jídlo s jemným sýrem Brie a šunkou zapíjejí jablečným džusem a kávou.

Sedneme si ven, je trochu větrno, ale svítí slunce a veranda nás trochu osvěží. Mats pracuje v reklamním sektoru a marketingu a jeden rok pracoval ve španělském Madridu. Na začátku to prý bylo skvělé, protože byl placený norskou firmou a dostával norský plat, ale pak byla společnost přenechána jiné společnosti, a tak už dostával španělský plat 800 eur. Jen pronájem ho stál 700 eur, proto se vrátil do Norska. Mezitímco vypráví svoje zkušenosti, souhlasně přikyvuju a vysvětluju mu, že i v Itálii jsme na tom špatně, ne-li hůř! Vyprávím, jak se některé z mých kamarádek zaučují za 300 eur měsíčně a pracují na různých důležitých úřadech jako na Římském magistrátě, Ministerstvu zahraničních věcí, Ministerstvu práce, a dělají jako otrokyně, a když zakončí zkušební dobu, nabídnou jim to nejposlednější a nejhůře placené místo.

Hned jak jsem dojedl, mě Mats vzal na antickou zříceninu, kde byl ve středověkém období královský hrad, úspěšně opuštěný se sjednocením s Dánskem, a tak považovali Kodaňský hrad jako královský palác i pro Norsko.

No vlastně ten norský palác je jednoduchý a moderní, a proto jsem si ho spletl s Parlamentem i vzhledem ke skutečnosti, že ta holka mi dala mylnou informaci.. ale proč se vlastně dožaduji dívky, navíc blondýny? J

Vracíme se na hlavní třídu, kde Mats zaparkoval svoji Vespu. Tu najednou začne lít jako z konve, a tak chvíli čekáme, než přestane pršet. Sejdeme se zase zítra stejně jako dnes o hodině oběda. Když se vzdálí, vydám se znovu cestou, kterou jsme šli, protože jsem zahlédl kopírovací centra a umělecké galerie. V kopírce se informuju o předběžné ceně fotek ve forexu, ale mladík, zřejmě nový, mi dává e-mail na ředitele, abych mu napsal a zjistil přesnou cenovou nabídku.

Pak jsem šel do fotogalerie, ale když jsem vstoupil, zjistil jsem, že fotograf vystavoval fotky celebrit, kde jsem mezi slavnými tvářemi zahlédl Maryl Streep, Naomi Campbell, a tak jsem zase udělal krok zpátky. Jdu do další galerie a na rohu si všímám velmi sympatické hospody, která je plná fotek, a tak se ptám děvčete, které zde pracuje, jestli náhodou nedělají výstavy fotografií. Ta mě doprovází ven k majiteli podniku. Představuje mi šéfa, týpka s havajskou košilí ve společnosti s jeho kamarádem a v ruce s korbelem piva. Vysvětluji mu projekt fotovýstavy a on se zdá být velmi zaujatý a ochotný, ptá se mě, kdy ji chci udělat a na jak dlouho, takže mu nechávám mejl, abychom se mohli domluvit.

Následuji další galerii a hopsám jako školák!

Vstoupím a vidím díla, která by zde pro mé fotky mohla být přijatelnější. Proto i zde vysvětluji nějaké dívce můj projekt a i ona se zdá být zaujatá, přestože mají rezervace až do roku 2014 a fotky nebudou odkoupeny dříve než v roce 2013. Říkám jí, že není problém, protože já jsem také velmi zaneprázdněný v roce 2013 (lež jako když mrská), a tak se na mě dívá ještě s větším zájmem a předává mi svou vizitku, načež já jí dávám tu svou. Ještě než odejdu, dívám se na vystavené dílo: jsou to černobílé fotky, futuristické sochy podobné těm od Moka Vildy a skici. Cítím se naplněn.

Mám sraz s Erikem v 17:00 hodin na náměstí u Hlavního nádraží před sochou tygra. I toho jsem poznal přes CouchSurfing a nabídne mi svou pohostinnost pro tuto noc. Udělá znamení rukou, abychom se poznali. Erik je typický Skandinávec, velmi světlá pleť, takřka nepostižitelný krátký vous, je blonďák – no skoro až albín, vysoký a hubený s bříškem a určitě se oddává pivu. Uvnitř nádraží je indické lahůdkářství “take away”, a tak si objednáme denní menu – kuře se salsou z kurkumy, rýži pilaf a salát. Vyzvednu si baťoh a procházíme přes staveniště a malý hřbitov. Začínám pociťovat únavu, snažím se však udržet rozhovor, abych se odvděčil za nocleh, i když se nedokážu dočkat chvíle, kdy si lehnu do postele. Jakmile dorazíme, přivítá nás kočka, Erik se mě ptá, jestli náhodou nejsem alergický a nemám z koček strach, já zavrtím hlavou, abych řekl ne, a to stvoření pohladím. Na pohovce jíme a díváme se na Simpsony v původním jazyce a s norskými titulky. Hned jak dojím, přivírám oči. Jakmile Erik uslyší dech, který se stále prohlubuje, ptá se mě, jestli chci spát, a já se dívám na hodiny: 9 večer, slunce skoro zapadá, i když je ještě světlo; já jsem vysílený, a tak popřeju dobrou noc a ujistím se, v kolik je budíček.

Vzbudím se v osm ráno, Erik musí být v práci v devět. Když piju kávu, ptám se, jakou práci dělá. Včera mi něco naznačoval během cesty, ale únava mě úplně odrovnala. Dělá vychovatele v mateřské školce, a tak se ho ptám, jestli byl včera u královského paláce s dětmi. S lítostí v srdci mi říká, že ne, ale šli s dětmi do botanické zahrady poznávat rostliny a květiny. Jaké pěkné úmysly! Já jsem byl ve školce pořád zavřený, maximálně jsme šli tak do zahrady ven před budovu.

Ptám se ho, jestli si tu můžu nechat věci, že bych si je vyzvednul odpoledne. Přikyvuje, aniž by v tom viděl problém. Zatímco se rozdělují naše cesty, říká mi, že končí v práci ve čtyři a že bychom se tedy mohli vidět o půl páté na stejném místě jako včera odpoledne. Venku je docela zima, proto čekám, až se trochu oteplí, uvnitř nádraží, kde právě píšu!

Tohle ráno hned jak jsem skončil s psaním, jsem se rozhodl navštívit taky nějaké muzeum. Jak je pro mě obvyklé a jak říká pořád můj táta, jsem vždycky nejlepší a vyjdu si jenom s tričkem a lehkým svetrem, když je zřetelně 5 stupňů a místní lidé zde logicky chodí s kabáty!

Nejbližší a nejzajímavější muzeum je zde Nasjionalmuseet, Národní galerie; s nadějí jsem doufal, že budu mít stejné štěstí jako minulý rok ve Stockholmu v Nordiska Museum, kde když jsem řekl, že jsem novinář, nejenže mě dovnitř pustili zadarmo, ale darovali mi taky knížečku jinak za cenu 250 korun (25 eur)! V tomhle případě, když přihlédnu k váze zavazadla, mi bude stačit vstup zdarma. Když do galerie vstupuji, ptám se mladíka, jestli zde mají něco jako vstup grátis pro novináře. Laskavě se mě ptá, jestli mám průkazku, která dosvědčuje, že jsem novinář, tak mu ukazuji svou navštívenku, dívá se na ni roztržitě a důvěrně a dá mi modrý pásek: HOTOVO!

Než vstoupím, dávám tašku do šatny a trvá mi víc než půl hodiny, abych pochopil, jak to funguje. Retard! Problém byl, že bylo třeba vhodit tam buď 10 norských korun, nebo jedno euro, jenže můj mozek okamžitě vymazal z pohledu symbol eura a já jsem se snažil vhodit minci jedné norské koruny! A taky jsem se hned rozčílil a nadával, že to nefunguje! Konečně se mašina začala otáčet, a jak jsem tam vložil to euro, za okamžik se to zavřelo! Ale musím přiznat, že jsem nebyl jediný, protože dvě slečny, očividně Italky, taky byly v potížích, takže když jsem jim odhalil své tajemství, k tomu ještě italsky, dívaly se na mě, jako bych byl socha Panny Marie a proléval krvavé slzy!

Právě vstupuju a ukazuju modrý pásek, ale hlídač mi ho bere, odlepuje nálepku a připevňuje mi ji na svetřík – stejným způsobem jako matky čistí svým dětem zuby plné nutely.. vážně se cítím jako retard!

Muzeum není moc velké, má jen jedno poschodí, ale jak čtu rozrušeně výkladový leták, mohly by zde při mé návštěvě skutečně být zajímavé obrazy!

Otvírám průvodce, kde je taky mapa s logickým okruhem prohlídky.

Zůstal jsem ohromený z děl uvnitř muzea: první síně jsou věnované skandinávským umělcům, jako první objevuju romantického malíře Christiana Dahla, jak zobrazuje hornaté norské krajiny. Stejně užaslý zůstávám v následující místnosti z Lucase Cranacha, což jsou exkluzivní náboženské malůvky, pak vlastně z posledního obrazu ještě než opustím tenhle sál, a to ze Zlatého věku, kde jsou páry, co provozují sex, v domnělé zahradě Ráje. Věc, která mě uchvacuje nejvíc, je ta orgiastická avantgarda v místnosti, jaká je tato.

Další věc, co mě ohromí, je následující sál, který hostí italskou malbu a kde jsou vystaveny obrazy Orazia Odaleschiho a jeho dcery Artemisie Gentileschi! Obrazy sahají až do doby neoklasicismu a zůstávám udiven, že ženy v téhle době mohly malovat. Upřímně v žádném z muzeí, které jsem navštívil, jsem nikdy neviděl dílo ženských umělkyň, přinejmenším ne dříve než před dvacátým stoletím! Zajímavé je objevit, že navíc se jednalo o italskou umělkyni, přitom konzervativní a nábožnou!

Dílo, které si zasluhuje mou největší pozornost, je bezpečně Danae od Tiziana. Zklamán z De la Croix se čtyřmi mikroskopickými obrázky o velikosti 10×15, pokud jen pomyslím na velikost obrazu ve Francii, který provází lidi, co jdou do Louvru, se ptám, proč raději tyhle čtyři nedůležité miniobrázky neschovali!

Pokračuju s dalšími místními umělci a zůstávám uchvácen malíři, kteří následovali umělecký směr Dahla jako Balke nebo Thomas Fearnley, ale věc, která mě nechává bez dechu, je objevení skutečnosti, že v tomhle muzeu se nachází slavný SKRIK, Křik od Edvarda Muncha. Předtím jsem byl přesvědčený, že umělec je Holanďan a ne Nor, a tak jsem si myslel, že obraz bych našel v Amsterdamu, ale navíc, nebyl náhodou ukraden?

Je to nějaký ten rok, co byl skandál s ukradeným Křikem od Muncha, a já se teď nacházím přímo před ním!

Ptám se dozorce, jestli se jedná o originál a ptám se ho na tu krádež. Ten mi potvrzuje, že byl uloupen, ale že naštěstí byl znovu zachráněn. Přesto existují čtyři kopie obrazu: jednu mám před sebou, druhá byla prodaná anonymnímu miliardářovi, a zbylé dvě jsou uloženy v Munchově muzeu také v Oslu. Já se však nyní ptám přes všechen tenhle bordel, jakto že jsou potom čtyři kopie? Nakonec když jedna byla ukradená, zůstávají pořád jenom tři, ne? Munchovo muzeum muselo darovat jednu kopii Národní galerii..! Bez debat!

Přes “Křik” mě zasáhne ještě smyslnost obrazu Madony, která se podobá víc zpěvačce Madoně než Panně, a pak obraz Dagena Dupy Den poté, kde je nějaká žena jako v bezvědomém stavu, snad po nějaké opici (aspoň podle mé nevzdělané teorie), ale moc mi připomíná Smrt Panny od Caravaggia, můj oblíbený obraz.

Jsou tady jiná francouzská díla jako sochy baletek od Degase, socha myslitele od Rodina a nějaké to dílo od Cézanna, Moneta a Maneta. Zahlédnu mezi následujícím autoportrét od Van Gogha, svérázný styl od Modiglianiho i dvě dílka od Picassa. Zakončuje to poslední salón věnovaný skandinávským umělcům jako Dánovi Thorvaldsenovi, u kterého si vzpomenu na cestu do Kodaně, Frå Telemarktovi, kde jsou dvě venkovanky opřené o plot, a zdá se, jako by klevetily dívajíce se k horizontu, a nakonec Andersenovi s obrazem V měsíci červnu, kde dívka drží pampelišku a pozoruje ji. Mně se líbí ta bezstarostnost v přemýšlení a svoboda, s jakou pozoruje ten květ, a připadá mi jako by zrovna šeptala či vyjadřovala nějaké přání a ptá se, kam letí všechno to štěstí ze stvolu. Líbí se mi pomyšlení na to být jedním z těch semínek, které svobodně cestují s větrem.

Právě jsem vstoupil na palubu se SAS Scandinavia Airlines pro mou příští destinaci, což je pravidelný let a je to jen jedna hodina času. Stewardky na této lince jsou diskrétnější, hned jak jsem si vzal kávu,  zmizely za závěsem business class.

Dnes ráno, jak jsem vyšel z muzea, mě Mats vzal do jedné hospody, kde se jí norská jídla. Oba jsme si vybrali sendvič se salátem z garnátů a s moštem. Tam, kde jsme obědvali, byla takzvaná elitní zóna, jak mi vysvětluje Mats – něco jako Parioli v Římě. Jsou tu ještě dvě další podobná drahá místa – jedno je Frogner, ne moc daleko odsud, kde neexistujou garsonky nebo činžáky a jsou tam jen vily a letohrádky. Druhá drahá čtvrť je na straně, která je naproti moři a kde často majitelé mají také svou soukromou pláž. Jdeme ještě na kafe do United Barkery, což je pro Matse obvyklé, a vychutnáváme si kávu při procházení podél stromové aleje. Je to jako Sex ve městě!

Je taky jedna čtvrť, kam není dovolený vstup, a vysvětluje mi, že dnes je v Oslu Hillary Clinton a že jsou tak zavřené všechny ulice, které jsou blízko americké ambasády a kde má sídlo americké Ministerstvo zahraničních věcí. Přicházíme před jednu velkou bránu, za kterou je převeliký park a mé a Matsovy cesty se tu rozděluji. Říká mi, že mu udělalo velkou radost mě poznat a doufá, že mě v Oslu zase znovu uvidí! Já využívám lokace k návštěvě VIGELANDS PARKU. Hned na začátku, ještě než je možno zahlédnout opravdové sochy, které se rýsují zpovzdálí, mě vítá živá socha převlečená za Napoleona a zdvihá meč s nadějí, že mu hodím nějakou minci. Fantasta!

Po dlouhé ulici s alejemi dojdu k mostu se sochami tmavozelené barvy a na konci toho mostu je obrovská fontána ve středu s vojáky a po boku se sochami polonahých vojáků na koních. Chvíli tady zůstávám, abych si odpočinul a zrelaxoval se při zvuku tryskající fontány. Pak se procházím znovu, až přijdu k náměstí se schody na každém rohu a na každém schodku se sochou až k obelisku, jehož výšku šlo vidět už zdaleka, ale moc jsem tomu neporozuměl: orgie soch! Ihned mi na mysl přistane myšlenka s videem od Kylie Minogue “All the lovers”.

Mimoto mě sochy nutí zamýšlet, zdají se být jako volání po boji proti předsudkům. Jsou tu dva muži, kteří jsou o sebe čelem opření, ale ne jako při souboji, dvě dívky, které se líbají, děti, rodina o třech členech, staří muži, kteří se objímají, a staré ženy, které se dotýkají, ale taky početná rodina, pak jsou tu sochy malých hochů, děvčátek a matka, která se usmívá na svého vlastního syna. Vnoukají myšlenku, že láska nezná mezí, láska je totiž v každé jednotlivé soše na tomhle náměstí!

Vracím se k východu a znovu se procházím po mostě a příležitostně se dívám na sochy, které se i zde zdají být “tolerantní”. Je tu mužský pár, ženský pár, pár muže a ženy a jednotlivci. Ztrácím se v myšlenkách, když se dívám z mostu ve směru slunečních paprsků, a přemýšlím o tom, jak moc lidé dávají na předsudky, ale nekladou pozornost mnohem důležitějším věcem jako války, přírodní katastrofy a tak dále.

S Erikem mám sraz o půl páté. Jdu jinou ulicí, než jsem šel s Matsem; jdu podél oné bohaté zóny “Frogner” a přicházím k Národní knihovně. Vstupuji a ptám se, jestli náhodou nepořádají fotovýstavy, načež mi s potěšením knihovnice ukazuje dlouhý vstup, který je věnován začínajícím umělcům. Skvělé!

Využívám připojení k internetu. Malá rada pro cestovatele: pro toho, kdo chce být na internetu, jsou veřejné knihovny výborným prostředkem k surfování zdarma.

Pokračuju ulicí, kde jsou jen vily a letohrádky, a uslyším hluk Maserati. Hned nato vidím červenou odklopnou střechu.. no divže mě málem nepřejelo!

Zapamatujte si: nikdy nepřecházejte ulici, jako ji přecházím já v Římě! Mí přátelé jsou trýznění, když musím přecházet, a někdo už mě přitom tahal zpět a říkal, že umřu pod koly auta za to, jak přecházím!

Na konci třídy je Aker, čtvrť, kde je situován oselský přístav a kde jsou trajekty, které dopravujou až k fjordům. Přímo naproti přístavu je palác pro udělování Nobelovy ceny za mír a přímo pod ním je skupina osob, které zrovna manifestují. Zůstávám trochu zklamaný, protože budova je dost omšelá a šedá a vypadá jako postavená za období fašismu. Přijíždím na hlavní nádraží s půlhodinovým zpožděním, ale Erik se mi svěřuje, že i on přišel pozdě, a to teprve před deseti minutami. Erik mi sděluje, že dnes je stávka bezpečnosti provozu letišť a začíná ve 20:00. Národní lety byly od té hodiny zrušeny a mohly by nastat potíže. Já nejsem příliš na pozoru vzhledem k tomu, že mé letadlo by mělo odletět ve 20:05. V každém případě mi Erik doporučil dostat se na letiště s předstihem, abych se vyhnul možným komplikacím nebo abych nezmeškal let. Nebylo by to poprvé!

Přijíždíme tedy domů, beru si již připravená zavazadla a Erik mě sveze autem na nádraží, odkud jede expres vlak na hlavní letiště. Naštěstí jsem neměl žádný problém a check-in provádím automaticky načtením kódu letu a po vytisknutí pásky na připevnění k zavazadlu si to mířím k přepážce na odbavení a nechávám si nalodit tašku.

Přicházím v 19 hodin s klidem a čekám, až mě zavolají na palubu. Vedle mě si sedne nějaká zvláštní paní s děravým bílým tričkem (a taky trochu smradlavým), vleče polorozpadlý kufr a klec s kočkou uvnitř. Na první zdání vypadala jako bezdomovec, ale bezdomovce, který lítá letadlem, jsem teda ještě neviděl. Z druhé strany si sedly dvě starší paní naopak dobře oblečené a kdákaly mezi sebou. Trochu se mezi ně vsoukám a ptám se, jestli je během letu předpokládané pití nebo večeře, no jasně mi nerozumí a myslí si, že jim potvrdím jejich let, a tak přitakávám, abych jim vyhověl, a uberu se k stewardovi, který zrovna přišel, aniž by zatím vyvolali let, a odpovídá mi, že v nabídce bude pouze káva nebo čaj a že zbytek (i pití) se musí platit.

Volají nás na palubu a já chvíli čekám, než se zmenší řada, když už mám přidělené místo, ale potom zničehonic přichází jiný steward a sedá si na místo přímo přede mnou, a tak vstávám a s vymrštěním gymnasty mu svěřím palubenku, abych předešel frontě, ještě stále kilometrické. Dobrý!

Ještě než nastoupím, beru si International Herald Tribune a Daegen Nyheter, švédský to deník, abych zkontroloval zprávy a procvičil si taky trochu švédštiny, ještě než přiletím. Mezi různými zprávami objevuji, že Hillary Clinton byla včera v Kodani a že dnes by měla přijet do Osla, aby diskutovala o politických problémech v Sýrii.

Letadlo přistává, STOCKHOLM, PRÁVĚ PŘIJÍŽDÍM!

Podpis

Překlad:

Pubblicato in Cestování, Hobby, Knihy, Libri, Salute e Benessere, Viaggi | Contrassegnato , | Lascia un commento

Fabio Chiarini – 31. května 2012

31. května 2012

7 hodin ráno

Konečně letím a začíná tahle neuvěřitelná zkušenost!

Včera jsem na počest svého odjezdu uspořádal večírek s kebaby a drinky, a abych taky pozdravil nějaké mé přátele, kteří jsou rovněž na odjezdu a kdoví, kdy je zase uvidím. Jasně, že když jsem viděl, že mám nachystaný budík na brzo ráno, ujišťoval jsem se, že budeme slavit maximálně do jedenácti, taky protože jsem neměl auto a poslední autobus od nich jel o půlnoci. Všechny tyhle návrhy byly zavrženy, když mě Elio uklidňoval a říkal, že on auto má a že mě může dovézt až domů. Výsledek: vrátil jsem se domů jako obvykle až v jednu v noci.

Nepokoj z cesty mi vůbec nedal spát a bloudil jsem na záchod a do kuchyně a snažil se vzpomenout, jestli jsem náhodou nezapomněl nic důležitého. NIC! Na chvíli zapínám PC a před odjezdem naposledy kontroluju e-mail a facebook. Znovu se snažím spát, ale hlavou mi proudí tisíc myšlenek, a když mě ve čtyři ráno volá otec, aby mě vzbudil, já předstírám, že už posiluju, a honem vstávám. Tvář mého otce se zdá být jako ta z “Masky”, když uvidí Cameron Diaz – s tím rozdílem, že to zděšení je vidět vstávat mě po pěti sekundách. Štípne se do ramene: “Sním či bdím?” ptá se mě. Vůbec se nemýlí, protože obvykle je nucen volat mě aspoň třikrát, než vstanu, a častokrát se musí odhodlat ke krajním metodám, jako vzít mi přikrývku a necítit dál ten vlahý vzduch nebo ještě hůře polít mě sklenicí vody!

Traumatické probuzení!

Dávám si vydatnou snídani jako by to bylo o velikonočním ránu: meloun, latté (hned celou konvici), zákys, jogurt s cereáliemi a velký krajíc chleba s nutelou k tomu!

Měl jsem v úmyslu držet dietu, abych se cítil méně vinen, a tak si vybírám raději grepový džus než pomerančový, protože obsahuje méně kalorií.

Otvírám nejméně desetkrát můj baťoh a rozhodnu se tam přidat dvě knihy: jednu mého kamaráda Davida a jako druhou autobiografii Rickyho Martina. Začal jsem číst první stránky a tenhle bláznivý nákup jsem udělal na trhu s knihami, který se koná každý rok v Římě, a upřímně mi není líto, že jsem si ji koupil, protože jsem ho považoval za ikonu popu, přičtenou mu pouze v hudebním odvětví, zatímco v téhle knize vypráví o svých cestách během svých turné a o jeho zážitcích v Indii, a vlastně je to víc než deník o cestách – taky výborné téma pro mou zkušenost.

Dávám svoje zavazadla do auta, zdravím své bratry, kteří ještě stále spí, a silně objímám svou matku.

Šeptá mi, že jí budu chybět, a dám jí pusu, abych jí řekl, že i ona mi bude scházet.

Můj táta mě doprovází na letiště Ciampino a během cesty mi vypráví o kilowattech, které spotřebujeme. Ptám se, proč mi tyhle poučky musí dávat zrovna první ráno, kdy právě odjíždím. Já přitakávám, ale zlý duch ve mně se ptá, proč jede na dálnici 80km/h, když je cesta prázdná? Dokonce “zpomaluje” jako by jel 100 a měli by mu vzít body z řidičáku. Jaký klid!

Přijíždím přesně v 6 a mám ještě deset minut čas předtím, než zavře check-in, objímám silně svého otce. Načež o sobě dává vědět strážník, který říká, že mezi tolika místy jsme my zastavili zrovna v zatáčce. Otec se mu to snaží vysvětlit, ale já to naprosto ignoruju, beru si tašky a odebírám se k check-inu ve stylu Bridget Jones. Jasně, že jen před přepážkou Ryanairu je jedinečná dlouhá řada, proto každého prosím, jestli bych mohl projít, protože už mám spočtený čas. Dávám na pás zavazadlo, a zatímco předávám potvrzení o rezervaci s občankou, dívám se na hodiny: 6:09! Ještě jedna minuta a zmeškám letadlo!

Hosteska mě upozorňuje, že mám dvě kila batohu nadváhy, a tak otevírám tašku a vyndávám ven všechny knížky: aspoň jedno kilo míň a projde to!

Zastrčím se do skupinky společně s cestujícími, kteří letí do Paříže a mají odlet ještě o deset minut dříve než já a zasílám obvyklé zprávy svým přátelům, že se spojíme přes e-mail a na skypu (i když abych řekl pravdu, se skypem mám problémy a hned, jak budu ve Stockholmu, ho přeinstaluju).

Jako správný pasažér vypínám mobil, když mi kontrolují lístek na přepážce. Měl jsem v úmyslu dohnat ztracený spánek, jakmile jsem uviděl, že poletím tři hodiny, ale všichni dobře ví, jaké to je cestovat s Ryanair: začínají s rezervacemi obložených teplých housek, pak procházejí s pitím, dále je “duty free”, následuje loterie a pak druhé kolo s pitím a ještě třetí kolo s pitím – vyzývám kohokoli, komu se podaří usnout! J

Přes toto neustálé vyrušování se mi daří napsat tyto poslední řádky dříve, než položím nohy na norskou půdu, PŘISTÁVÁME!

Překlad:     Podpis

Pubblicato in Cestování, Hobby, Knihy, Libri, Salute e Benessere, Viaggi | Contrassegnato , | Lascia un commento

Fabio Chiarini – První kapitola – Odjíždí se!

První kapitola

Odjíždí se!

“Každé setkání, každý posun nechá v cestovateli více či méně hluboké nebo nevědomé stopy.”                                                                                                                                                                                                                                                   Matteo Pennacchi

Velký sen, cestování po světě bez peněz a bez zavazadel

18. srpen 2000. Vzpomínám si ještě na přesný den, kdy jsem poprvé uviděl tu knihu. Titul mě ihned přitáhnul, především proto, že jsem ještě ani nedovršil 14-ti let a neměl jsem moc zkušeností s cestováním, ale cestování jsem miloval a cítil jsem adrenalin cest, který mi již koloval v žilách. Již ke konci měsíce jsem ji zhltal a od té chvíle jsem začínal ve snění o cestě kolem světa bez peněz a bez batožin tak, jak to dělal Matteo Pennacchi, který hledal podporu u lidí, protože pomoc od těch, kteří ji poskytují bližnímu, aniž by z toho něco měli, není utopie.

Uběhlo dvanáct let, tuhle knížku jsem si znovu půjčil nejméně desetkrát, zejména v případech, ve kterých jsem se bál čelit cestám, které vyžadovaly risk.

Myslím, že dříve nebo později si ji koupím, jestliže se mi podaří najít ji ještě v prodeji nebo snad v nějakém stánku za tři eura. To už se pak stane ročníkem! Znovu se stane mým amuletem pro tuto cestu. Takže tohle ráno jsem si v knihovně vybral spolu s průvodcem Spojených států Routard pojedenácté “Velký sen”.

V očích lidí se musí jevit jako okouzlující a jistě je, přestože moje vášeň by se nenarostla do takové míry, že bych nabyl takových zkušeností, ale musím vzít v úvahu, že mezi nezapomenutelné zážitky se vměstnají rovněž i těžké chvíle. A budou to právě tyto chvíle, ve kterých se svěřím do četby této knihy, jako by to byl můj přítel na cestách.

Bude to má bible, moje podpora, snad v různých zemích, ale jedinečná.

Dosud jsem toho nacestoval mnoho, až jsem se stal nezávislým cestovatelem: neměl jsem zrovna moc volného času, unikal jsem před všednodenností Říma, a kdyby mě někdo pobídnul k cestě, můj kufr je ustavičně pod mou postelí a připravený za pár minut. A jestli má někdo náhodou nějaké vágní představy o cestování, já se postarám o hladké uskutečnění této myšlenky zkontrolováním letů a jejich ceny nalezením co nejlevnějšího tarifu na Booking.com. Tentokrát však moje zkušenost bude trochu odlišnější vzhledem k těm předchozím.

Nejsem ještě vybaven následovat doslovně zkušenosti Mattea Pennacchiho, ale budu to i já, kdo bude cestovat naslepo. Koupil jsem si sice letenku, ale přede mnou bude nová zkušenost: couchsurfing. Couchsurfing je jedna stránka, kde různí lidé nabízejí svou pohovku (od toho název “couch”), aniž by čekali peníze. Zdá se to být jako fantastická věc, ale z jistého pohledu mě děsí: ve Stockholmu mě například pohostí můj švédský kamarád, kterého jsem mimo jiné hostil také já a jsme velcí přátelé, ale v místech jako Spojené státy, Oslo či jiné destinace, které jsou teprve výhledové, mi nezbývá nic jiného, než se na ty stránky spoléhat.

Udělal jsem poslední věci před odjezdem, které byly potřeba: šel jsem k holiči, aby mi ostříhal vlasy, přerušil jsem povinné ručení u auta, a znovu jsem si opakoval slova asistentky, která mě ujišťovala o tom, že jakmile ho jednou přeruším, pak nebudu moci jezdit s autem tři měsíce.. Já jen doufám!

Já sice vím, kdy odlétám, ale ještě jsem si nekoupil zpáteční letenku. Spoléhám se tak na osud a na události, které se mi přihodí. Teoreticky bych se měl vrátit na konci července, ale kdoví!

Můj plán je nyní být pryč po dva měsíce s prvním zacílením túry po Skandinávii a první zastávkou v Oslu.

Zítra bude den D, budík na čtvrtou, protože letadlo odlétá v 6:40.

První lístek jsem si koupil s Ryanair do Osla a zůstanu tam dva dny a jednu noc, potom budu dva týdny ve Švédsku, kde budu objevovat krásy Stockholmu, Uppsaly a finských Helsinek.

Za úspěch považuji dva dny v Londýně, odkud pojedu do New Yorku.

Dal jsem si do baťohu to nejnutnější, přestože přes letová nařízení si můžu vzít maximálně dvanáct kilo: dvoje džínsy, dvě trička, dvě tílka, jeden svetr a jednu mikinu, sáčko, dvoje šortky, ponožky a trenky na jeden týden, dvě košile na zvláštní příležitosti (nikdy se neví), plavky, spacák, fotoaparát, náplasti, aspirin a vše nepostradatelné pro osobní hygienu, mobil a VELMI DŮLEŽITÉ knížky.

Strach, úzkost, neklid!

Ale také mnohá očekávání a spousta jiných myšlenek o tom, co udělám pro Spojené státy. Prozatím dám stranou ono napětí. Abych zahnal tento nepokoj, svěřím se do rukou knihy, čtu předmluvu a objevuji, že se cítí být přesně jako já, nervózní, neklidná, ale plná energie, čtu první stránku, ještě než udělám první krok k prvnímu cíli, a dodává mi odvahy svěřit se téhle cestě s nadějí, že najdu štěstí.

Dále dostávám e-maily nebo zprávy na facebooku, kterých je přehršle a které souvisejí s touto cestou, a tak překonávám mýty, jelikož jsem nadto našel lety se skutečně báječnými cenami: do Osla jsem totiž utratil 46 eur s Ryanair včetně zavazadla, z Osla do Stockholmu s tamní místní společností SAS (Scandinavian Airlines) jsem zaplatil 75 eur (spočítal jsem, že přestože Fly Be je low cost, utratil bych 76 eur), ze Stockholmu do Londýna-Heathrow s British Airways jsem zaplatil jen 65 eur, zatímco s Ryanair bych bez zavazadla zaplatil 60 eur, no celkem 186 eur za celou cestu po Skandinávii.

Myslí si ještě někdo, že jsem bohatý?

Ale pokud jde o Londýn – New York tam i zpět, utratil jsem 587 eur, to je pro tuto chvíli dohromady 770 eur.. doposud.

Takže vám znovu podám zprávu přes různé útraty na cestách, když k nim připočítám tyhle, a uvidíme, kolik utratím!

Čekám na vaše rady, doporučení, komentáře a povzbudivé odpovědi z Itálie i ze zahraničí a snad i nějakou tu pomoc, abych mohl pokračovat v tomhle bláznovství!

“Baruk ata adonai eloeinu er bakok”

Hebrejské přání na Šťastnou cestu

Překlad: Podpis

Pubblicato in Cestování, Hobby, Knihy, Libri, Salute e Benessere, Viaggi | Contrassegnato , | Lascia un commento

E-shop

1039949_4840922790829_924103809_o

Link | Pubblicato il di | Contrassegnato , | Lascia un commento

L´arte della scrittura drammaturgica

978-80-905290-6-9

Immagine | Pubblicato il di | Contrassegnato , | Lascia un commento